Piráti z Baltiku: O hřebu v lebce, Strakaté krávě a ztraceném Störtebekerově zlatu

Ve srovnání s nekonečným Tichým oceánem je Baltské moře malé, skoro nicotné; Karibské moře je romantičtější, Barentsovo ukrutnější – ale moře zůstává mořem a námořníci námořníky… i piráty. A největším pirátem Baltu býval zchudlý a o to pyšnější svobodný pán Störtebeker.

Patří mezi známé lapky, kteří patří do mytologie každého národa. My máme lotra Babinského, Slováci Juru Jánošíka, spořiví Angličané pospojovali  mnoho lumpů do ušlechtilého Robina Hooda. Amerika coby země neomezených možností má zbojníků a pistolníků víc, než by jich člověk za den a noc vyjmenoval. A na baltském pobřeží matky zlobivým dětem dodnes říkají „Přijde na tě Störtebeker.“
Urteil-im-Stoertebeker-Prozess-erwartet
Jak to začalo
Rčení „Přijde den“ v různých obměnách prochází dějinami, ale jen jeden panovník je používal tak často, až mu zůstalo jako příjmení. Jmenoval se Waldemar, toho jména Čtvrtý a panoval v Dánsku ve stejné době, kdy říši římské vládl Karel, toho jména také Čtvrtý, u nás známý jako Otec vlasti. A právě Otec vlasti nevědomky zapletl první uzlík zápletky, na jejímž konci byl kráčející bezhlavý trup.
Waldemar Dánský totiž s nevolí přihlížel stoupajícímu bohatství spolku hansovních měst, která se jako baculaté lesklé perly táhly po březích Baltu. Bohatství od počátku časů kráčí ruku v ruce s mocí – a Waldemar, jehož bohatství se zhusta rozplývalo v bohatýrských skutcích se touto mocí cítil ohrožen. Obrátil se tedy na Karla Čtvrtého s dotazem, zda by se s tím nedalo něco udělat. Velký Lucemburk neřekl tak ani tak – což si Waldemar vyložil jako souhlas se svými záměry a roku 1361 napadl kvetoucí obchodní město Visby na ostrově Girlandu. Vyplenil ho tak, že se o tom pero vzpírá napsat a s bohatou kořistí se vrátil do Kodaně.
To nemohlo nechat v klidu Hansu. Její vůdcové navázali vojenská spojenectví, sáhli do truhlic a zaplatili vojsko, které vtrhlo do Dánska. Teď se plenilo pro změnu v Kodani, také o tom se pero vzpírá psát, ale pomstychtivost šla tak daleko, že útočníci sňali i kodaňské zvony a odvezli je s sebou. Waldemarův jediný syn byl raněn tak těžce, že šílený bolestí zemřel.
Vzápětí na to se dosavadní spojenci rozhádali a toho využil zase Waldemar. Vyhlásil, že kdokoliv napadne hansovní města nebo lodě, je v jeho službách a dánské pobřeží se zahemžilo stovkami dobrodruhů a vyvrhelů všeho druhu, kteří Hanse začali zle zatápět. Lübeckého starostu, který vedl útok proti Dánsku zbavili hodnosti a za zvonění v Kodani naloupených zvonů ho popravili. Válka se časem změnila v řadu půtek, v nichž nikdo nebyl přesně s to zjistit kdo proti komu bojuje. Dánští korzáři každopádně zjistili, že loupením na moři a přilehlých pevninách si lze zajistit příjemné živobytí.
A na ochranu proti nim si Markéta, královna norská a švédská a dánská, zvaná Semiramis Severu, na soumraku čtrnáctého věku pozvala jiné piráty, mezi nimi i Klause Störtebekera. Pozvala si vlka, aby dělal hlídacího psa. To bylo od Semiramidy nerozumné.
Rudý ďábel
Mnoho velikánů vstoupilo do dějin pod přezdívkou, která se natolik vžila, že skutečné jméno jejího hrdého majitele už nikoho nezajímá. Caligula, Dracula, Lenin, Stalin… Störtebeker. Narodil se jako Klaus, svobodný pán z Alkumu někdy v šedesátých letech čtrnáctého století. Přezdívka Störtebeker se vztahuje k pijáckým výkonům zdatného šlechtice s býčí šíjí a hřívou ryšavých vlasů. Dokázal prý naráz vypít čtyřlitrový džbán jediným douškem. Při takové životosprávě žádný div, že se skromné dědictví rozkutálelo (nebo spíš rozteklo). Klaus tedy pobral nejvěrnější kumpány z mokré čtvrti a začal si víno, a nejen to, vypůjčovat na věčnou oplátku od kupců, jejichž bachraté povozy drkotaly po obchodních cestách z horkých Benátek k chladnému Baltu. Že přitom často tekla krev budiž žalováno nejen Bohu, ale také lidem, a tak Störtebekerovi brzy začala v severním Německu hořet půda pod nohama. Roku 1391 (plus minus) se žíznivý Klaus i s kumpány objevil na baltském pobřeží a jako vlk v rouše hlídacího psa vstoupil do služeb královny Markéty, která onoho času právě vedla další z mnoha válek proti Hanse.
Hansovní páni se poučili z časů minulých a byli to tentokrát oni, kdo vybavili piráty úředním patentem. Kronikář zaznamenal, že se do služeb Hansy nahrnulo takového daremného lidu a páchali takové ukrutnosti a bezbožnosti, že se… no ano, pero se to vzpírá vypsat.
Nějakou dobu tedy Klaus Störtebeker chránil obchodní lodě Semiramis Severu, bylo ovšem otázkou času, kdy vlk vycení zuby a zahryzne se do nejbližší kořisti.
Piráti dali hlavy dohromady, vyhlásili, že jsou „přátelé Boha a nepřátelé všech,“ zvolili si Störtebekera do svého čela a začali podnikat na vlastní odpovědnost. Störtebeker jim velel z paluby vlajkového korábu Rudý ďábel při nájezdech, které strašily ze spaní počestné měšťany od Dánska po Litvu, zatímco o poznání méně počestným námořníkům na obchodních lodích nedovolovaly vůbec usnout.
Základnu si piráti zřídili v nám už známém městě Visby, které již nebylo tak vznosně výstavné jako před třiceti lety, zato daleko bohatší. Střechu kostela Marienhafe prý Störtebeker nechal pozlatit – taková byla pirátská představa o majáku. Pan Störtebeker potom ze svého sídla Upganthof panoval spravedlivě, protože, jak už to tak bývá, když už bohatým bral, čas od času dával. V městečku Verdenu prý ještě dlouho po jeho smrti v pondělí po Laetare rozdělovali mezi chuďase sud slanečků a tři sta pecnů chleba.
Čeho bylo moc, toho bylo příliš roku 1401.
Onoho roku došla Hamburským s nezvladatelným sousedem trpělivost. Peníze udělaly svoje a zrádný pes Thomas Rolle slíbil svého pána zradit.
A tak se v hamburském přístavu začala chystat flotila, která měla se Störtebekerem udělat krátký proces.
4939385218_754746647c_z
Strakatá kráva a co bylo potom
Pátého červencového dne léta Páně 1401 se loďstvo hamburských, vedené Schokem, Schreyem, Nannem a Langhem střetlo se Störtebekerovou pirátskou flotilou.  Jména hamburských velitelů zcela zastínil kapitán Šimon z Utrechtu, velitel pro tento účel objednané, v té době patrně největší válečné lodě Evropy. Jmenovala se Moře brázdící strakatá kráva z Flander se silnými rohy a uváděla Hansu v nadšení. V Hamburku se o ní hned začaly psát písně a pan kapitán Šimon byl všeobecně považován za spasitele.
Nic by ale asi Strakaté krávě nebyly silné rohy platné, kdyby zrádce Rolle nesplnil svou část dohody a nezalil kormidlo Rudého ďábla olovem. Do schopnosti manévrování zbavené Störtebekerovy vlajkové lodi pod plnými plachtami plující Strakatá kráva opřela své rohy. Jak bylo v té době zvykem, posádky se do sebe pustily meči, noži, palcáty a pěstmi. Čtyřicet pirátů padlo, třiasedmdesát jich padlo do zajetí, mezi nimi i Klaus. Šimon z Utrechtu mu z krku strhnul zlatý řetěz s velitelskou píšťalou, připil si s ním na dobrý boj a postrkem ho poslal do Hamburku.
Zajatý pirát se snažil vyjednávat. Nenabízel málo: hned při prvním příhozu dražby o krk slíbil, že přestane napadat hamburské lodě – s tím se ale počítalo jaksi samo sebou a páni konšelé jen zavrtěli hlavami. Příhoz druhý: zlatý řetěz tak dlouhý, že jím bude možné obtočit celé velké město Hamburk. Třetí příhoz: navíc ještě zlatá věž kostela svaté Kateřiny. Konšelé se odebrali k poradě.
Störtebeker počítal s chamtivostí hamburských, nenapadlo ho ale, že jejich strach bude ještě větší. Sliby chyby, přemítali radní, pustíme ho a on se nám pomsí. Smrt – jeho zlato najdeme tak jako tak potom. Störtebeker se tedy přepočítal. Když ho přivedli před soud, poznal, že k vynesení rozsudku stačí jediné slovo: Smrt.
Třiasedmdesát pirátů převezli na ostrůvek Grasbrook, kde je čekal hamburský mistr popravčí Rosenfeld. Störtebeker kráčel na smrt jako opravdový velmož a kynul přihlížejícím davům. Jen dvě milosti si vyžádal. První, aby byl, jako šlechtic, sťat. Druhou, aby ten z jeho druhů ve vítězstvích i v porážce, ke kterému dojde jeho bezhlavé tělo, dostal svobodu. Radní pokývali hlavami a Klaus von Alkum alias Störtebeker sklonil svou velkou rusou hlavu na špalek. Mistr Rosenfeld zatočil těžkým mečem nad hlavou, blýsklo se ostří a odsouzencova hlava padla. Vystříkl proud krve.
Pak se stalo něco nečekaného a  hrozného. Bezhlavý trup se zející krvavou ránou mezi rameny se vztyčil a potácivě udělal první krok. Došel k prvnímu ze svých spoutaných pirátů. K druhému, třetímu… mistr Rosenfeld se z děsivého vidění probral jako první a nastavil kráčejícímu torzu nohu. Konečně Störtebeker padnul.
Probrali se i konšelé a milost nemilost dali popravit piráty do jednoho. Kat Rosenfeld na to potřeboval čtyři meče.
„Nejsi unaven?“ zavolal na něj starosta.
„Kdepak, pane,“ odpověděl kat. „Mohl bych popravit nádavkem celou městskou radu a ještě bych měl sil dost!“
Tím se kat městské rady značně dotkl, pročež byl hned na místě popraven jako čtyřiasedmdesátý.
Hlavy odsouzenců přibili podle hezkého zvyku, který postupem času bohužel upadl v zapomnění, na hamburské hradby. Což by mohl být konec příběhu, ale chyba lávky. Přepočítal se nejen Störtebeker, ale taky konšelé. Z jeho pokladů nenašli nikdy nic.
Kronikám člověk věřit nemusí, ale účetní knihy nelžou. A protože je poprava Störtebekera a jeho druhů, jakož i kata Rosenfelda zaznamenána v účetní knize svobodného města Hamburku, četli jsme tu pravdivý příběh. Když paleoantropologové prozkoumali lebku připisovanou Störtebekerovi, zjistili, že pozoruhodně odpovídá tomu, co víme o pirátově vzhledu. Klaus von Alkum byl skutečný: žil, pil, loupil. Možná jeho tělo doopravdy chodilo bez hlavy. A jeho poklady opravdu nikdo nenašel. Nebo se tím alespoň nechlubil.
Hamburští se pokoušeli Störtebekerovo zlato hledat, ale bezúspěšné pátrání se táhlo a prodražovalo tak dlouho, až je zastavili.
Říkalo se toho hodně. Například že Störtebeker lup dával tavit a vlévat do dutých stěžňů Rudého ďábla. Truhlář, který po letech koupil jeho vrak na topivové dřevo prý zničehonic zbohatl a pak zmizel.
Ještě dnes se někteří hledači pokladů domnívají, že lup musí být ukrytý někde na Gotlandu.
Störtebekerových jeskyní, prohlubní a dalších zeměpisných útvarů je na baltském pobřeží habaděj.

A u Schwabstendu v Šlesvicku skutečně nalezli stříbrozlatý kotevní řetěz, pocházející z konce 14. století. A co zbytek?

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s