Thomas Lawson: Zkáza plachetního Titaniku

Sedmistěžňový škuner Thomas W. Lawson, největší výlučně větrem poháněná loď všech dob, vyplul 20. listopadu 1907 na svou první plavbu přes Atlantik. O tři týdny později zuřící živel roztříštil to co z něj zůstalo o pochmurné skalisko Shag poblíž ostrova Annet. Z celé posádky ztroskotání přežili jen dva muži. Kapitán a hlavní inženýr. Jejich svědectví umožnila vyprávět příběh na jehož počátku byla nezměrná sebedůvěra, se kterou se lidé pokoušejí přemoct moře.

 

Magnátova loď

 

Začátek minulého století patřil velikášským plánům. Velikášský byl i projekt stavby největší plachetnice světa. Na délku měřila 120 metrů, stěžně se tyčily do výše 59 metrů nad palubou. Celková plocha plachet přesahovala čtyři tisíce čtverečních metrů. Thomase W. Lawsona registrovali s výtlakem 7400 tun, mohl nést až 11 tisíc tun nákladu – především uhlí. Posádku lodě tvořilo osmnáct mužů. Mělo se jednat o ty nejlepší z nejlepších – jak se ale později ukázalo, nebylo tomu tak.

Stavba lodě Thomas W. Lawson se ukázala být marným pokusem naposledy zvrátit nadvládu lodí poháněných parou. Inženýr Bowdoin Crowninshield, který se podepsal pod jeho konstrukci, byl vynikajícím konstruktérem rychlých jachet. Obří škuner se sedmi stěžni byl poněkud nad jeho schopnosti. Vymykal se vší představivosti. Vždyť sedmistěžňovou loď vlny nenesly od dob čínského admirála Ženg He ve středověku!

Důsledky amerických „velkých očí“ přišly krátce poté co byla loď 10. července 1902 spuštěna na vodu. Kvůli těžkému dvojitému trupu měl Thomas W. Lawson oproti projektu větší ponor, takže plně naložený mohl využívat jediný přístav na východním pobřeží, virginský Newport News. To bylo pro majitele lodě, kteří vsadili na její laciný provoz mezi Spojenými státy a Evropou těžká rána.

Neměla být poslední.

Podle shodných svědectví posádky lodě i lodivodů v přístavech byl Thomas W. Lawson vysloveně neohrabaný. Při silném větru se kvůli obrovské ploše plachet na stejně vysokých stěžních povážlivě potácel a propadal mezi vlny. Při zkasaných plachtách zase mizela odezva na pohyb kormidla. Manévrování škuneru v přístavu připomínalo dlouhý zlý sen.

Námořnická uštěpačnost nebrala konce. Když Thomase W. Lawsona zatížil náklad, ponořil se hluboko do vody a vypadal jako „chromá kachna.“ Vyložený se nápadně podobal „nafouklé velrybě.“

Největší plachetnice jakou kdy spustili na vodu, se neplavila ani na atlantických ani na pacifických linkách. Ploužila se podél východního pobřeží Ameriky jako docela obyčejný uhlák.

Byl to potupný osud, ale aspoň nehrozil katastrofou. Tak tomu bylo pět let.

goelette-sept-mats-gd 

Škuner Thomas W. Lawson měl na vlnách znamenat totéž co byl muž, který dal lodi svoje jméno na souši, magnát Thomas Lawson (1857 – 1925). V konsorciu Amalgamated Copper Mining Company (ACMC) se sešel s miliardáři Henrym Rogersem a Williamem Rockefelerem. Tito tři muž tvořili ve své době neformální triumvirát ovládající značnou část trhu s uhlím, koksem a posléze také ropou ve Spojených státech. Na začátku minulého století ostré lokty patřily k výbavě byznysmena ještě neodmyslitelněji než dnes a účel světil jakékoliv prostředky. Ani Lawson zůstat bez poskvrnky. Kriminální metody, které společně s Rockefellerem a Rogersem používali, dokonce popsal v knize. Lawson byl totiž také literát a to vůbec ne špatný. Jeho kniha o sportovním slangu je v odborných kruzích dodnes vysoce oceňovaná. Množství čtenářů si našly i jeho prózy. V jedné z nich datum poznamená celý život hlavního hrdiny. Jako by Lawson podivnou shodou okolností, k jakým občas dochází, předznamenal osud obří lodě, která nesla jeho jméno. Román Pátek třináctého vyšel roku 1907. A byl pátek 13. prosince 1907, když škuner Thomas W. Lawson zbavený plachtoví a poničený smrští, jakou ani pamětníci neměli k čemu přirovnat, narazil na rozeklané skály ostrovů Scilly.

 

Konec oplachtěného tankeru

 

V roce 1907 se zdálo, že nad umouněnými plachatmi a uhelným prachem pokrytou palubou Thomase W. Lawsona vysvitlo slunce. Škuner přešel pod velení kapitána George Dowa a vzápětí na to dorazil příkaz od ropného gigantu Standard Oil: Loď vystrojit a připravit na oceánskou plavbu.

Dow se společně se zkušeným lodním inženýrem Edwardem Rowem dali s elánem do práce. Kapitán záhy oznámil, že útroby škuneru naplní 58 tisíc barelů parafínového oleje, které dopraví ze Spojených států do Londýna ve Velké Británii.

V souvislosti s první transatlantickou plavbou, kterou loď měla podniknout, došlo ke změnám v posádce. Krátce před vyplutím plánovaným na 20. listopad 1907 Dowe vyměnil šest námořníků. Stěžovali si na to, že dostali jen část slíbené mzdy. Na jejich místa přišli přistěhovalci, kteří si sice na nic nestěžovali, ale jejich námořnické schopnosti byly mizerné a navíc se s nimi bylo obtížné i jen domluvit.

Lakota přišla kapitána Dowa draho. Za pár dní kvůli ní měl přijít o loď a muži pod jeho velením o životy.

Ústí řeky Delaware těžce naložená loď opustila kupodivu bez jakýchkoliv obvyklých potíží s udržením směru plavby. Tento malý zázrak, za který Thomas W. Lawson vděčil výjimečně příznivému počasí, trval pouhý jeden den. Potom Atlantský oceán ukázal svou odvrácenou tvář a bouře, přecházející ve smršť, zuřila po cestě škuneru celých dvacet dní.

Musely být příšerné. Kapitán Dow ve své zprávě nezacházel do podrobností. Patrně se obával, že by jejich uvedením mohl zpochybnit svoje kapitánské schopnosti.

V pátek 13. prosince 1907 Dow dovedl svou potácející se loď až na samou hranici Keltského moře. Potom se dopustil zásadní navigační chyby a místo aby zamířil do relativního klidu uzavřených vod, otočil svou loď na západ. Tím ji vystavil nejzuřivějšímu náporu bouře.

 

Souostroví Scilly se rozkládá západně od nejzápadnějšího výběžku anglické pevniny. Tvoří vlastně jakési mořské pokračování poloostrova Cornwall. Ze severu do té ztracené výspy buší vlny Atlantiku, na jihu se rozkládá Lamanšský průliv se svými nevyzpytatelnými změnami počasí. Biskajský záliv dodává všudypřítomnou mlhu. Mořské proudy tu jsou mimořádně silné. Je to hrozné místo. Námořníci mu dali jméno antické příšery, pohlcující spolu se svou sestrou Charybdou lodě i s posádkami. Obelstil je a pokořil až chytrý ithacký král Odysseus. Břehy, mělčiny a zubatá skaliska souostroví jsou doslova poseta troskami stovek lodí, které se tu v průběhu staletí potopily.

 

Když zjistil, že se omylem ocitnul poblíž majáku Bishop Rock, nejzápadnější výspě poblíž ostrovů Scilly, požádal o lodivoda. Ze stanic St. Agnes a St. Mary vypluly dvě záchranné lodice. Na palubě jedné z nich se nacházel zkušený lodivod Billy Hicks. Jakkoliv neuvěřitelné se to zdálo, podařilo se mu dostat na Thomas W. Lawson. Okamžitě vyzval kapitána Dowa, aby využil služeb obou záchranných lodí a nechal ohrožený škuner odtáhnout do relativně bezpečného závětří. Byl odmítnut. Obě vichrem a vlnami zmítaná plavidla se stáhla. Několik mužů z jejich posádek bylo zraněno, když je otřesy vrhly proti nástavbám. Hicks zůstal na deštěm a vlnobitím bičované největší plachetnici světa.

Záchranné lodice se nakonec samy musely nechat z dosahu bouře, jejíž prudkost stále rostla, odtáhnout remorkéry. Tou dobou už Thomas W. Lawson nebyl na hladině.

Po odplutí záchranných lodic se kapitán Dow musel spoléhat sám na sebe. Nějak se podařilo spustit kotvy. Jejich ramena se zasekla do dna posetého jako nůž ostrými skalisky. Loď zbavená plachet měla vzdorovat živlům jako pevný bod v šíleném tanci živlů. Rychlost větru v nárazech přesahovala 150 kilometrů za hodinu a ani v klidnějších okamžicích neklesala pod 100 kilometrů za hodinu. Tří až čtyřmetrové vlny v nepravidelných intervalech střídala vždy jedna velká, až dvojnásobně vysoká vlna. Vzedmuté spousty vod bušily do boku lodě jako kladiva do kovadliny.

Těsně po půlnoci se ozvala rána tak hlasitá, že přehlušila i smršť. Prasklo první kotevní lano. Thomas G. Lawson se opile stočil okolo druhé kotvy. Kapitán Dow nechal otevřít nádrže s parafínem, ale není známo nic o tom zda jeho rozkazy někdo splnil. Snad měl v úmyslu své lodi odlehčit. Vzhledem k bídným plavebním vlastnostem škuneru není ani zdaleka jisté, že by vypuštění nákladu, který plnil současně roli zátěže, jen neurychlilo katastrofu.

A ke katastrofě už muselo dojít. Síla bouře dosáhla stupně kdy prasknul řetěz druhé kotvy. Tvořily ho ocelové články silné jako dětské zápěstí…

Když se utrhla i druhá záchranná kotva, zmocnilo se škuneru moře. Hnalo ho závratnou rychlostí přímo na útesy skaliska Shag. Před druhou hodinou ráno Thomas W. Lawson narazil pravobokem na skaliska. Z trupu lodě začal okamžitě vytékat parafín, který hladinu pokryl lesklým páchnoucím filmem. Vlnobití se jako mávnutím kouzelného proutku na krátkou chvíli vlivem oleje uklidnilo.

„Všichni muži na stěžně,“ vykřikl kapitán Dow.

Ti z mužů, kteří mu rozuměli, i přes protesty lodivoda Hickse začali šplhat na ráhna.

„Slezte dolů! Dolů, hlupáci,“ zařval Hicks.

Vzápětí na to se moře rozběsnilo s potlačovanou zlobou. Víc než deset tisíc tun hmoty škuneru a zbytku jeho nákladu jedna velká vlna servala ze skaliska. Druhá vlna nešťastnou loď nadzvedla a hroznou silou přehodila přes útes na mělčinu, bičovanou ze všech stran zuřícím příbojem.

Když Thomas W. Lawson narazil kýlem na dno, dvojitý trup se doslova rozpadl. Skoro šedesát metrů vysoké stěžně se vyrvaly ze svého uložení a zřítily se do vodního pekla i s muži, kteří se křečovitě drželi vlajícího lanoví. Všichni zahynuli.

Škuner se pod údery vln rozpadal na kusy. Několika mužům posádky se podařilo připravit ke spuštění záchranný člun. Lodivod Hicks se pokusil zabránit další katastrofě a sešplhal po úvazném laně za nimi. Než je stačil varovat, přihnala se obrovská vlna a člun se všemi muži v něm vytrhla z uložení. Zmizeli i se statečným Hicksem. Příboj je všechny rozdrtil mezi útesy a člun rozbil na třísky.

Zkázu škuneru Thomas W. Lawson přežili nakonec jen dva muži. Kapitán Dow a inženýr Rowe se zachránili na kusu paluby. Vlnobití ho utrhlo a vytvořilo tak provizorní vor.

Loď i její náklad bouře doslova rozmetala na kusy.

Ve vlnách zahynula i celá posádka lodice Slippen. Čtveřice mužů pod vedením syna lodivoda Hickse se navzdory vrcholící bouři pokusila zachránit alespoň někoho z členů posádky škuneru. Přestože na sobě měli záchranné vesty, moře zabilo i je. Slippen vlny vrhly na útesy. Záchranné vesty ve vodě smísené s olejem ztrácely účinek. Muži se zamotávali do vodou nasáklých těžkých lan. Jejich rozbitá těla moře vyvrhlo až po několika dnech.

O extrémních podmínkách, kterým největší plachetnice všech dob čelila, svědčí i nález vraku. V roce 1969 se totiž podařilo vrak Thomase W. Lawsona lokalizovat. Zůstaly z něj jen dvě větší části. Příď leží v hloubce třiceti metrů položená na bok, záď se nachází o dvě stě metrů dál…

Z celé velké lodi zůstal jen jediný záchranný kruh. Později se povedlo s velkou námahou vylovit ještě jednu kotvu. Dnes je k vidění u domu, který dřív obýval spisovatel Charles Dickens.

Špatná pověst souostroví Scilly i pátku třináctého se naplnila.

Nemuselo tomu tak být. Na vině je – jako vždy – člověk, který urazil bohy moře.

Největší čistě plachetní lodí světa se po zkáze Thomase W. Lawsona stal německý Preussen. Bouře ho roku 1910 vrhla na skaliska u Doveru, naštěstí bez ztrát na životech.

 

 

 

FAKTA

 

Loď: THOMAS W. LAWSON

Kdy: 1907

Kde: ostrov Annet, 49 stupňů 53 minut severní šířky, 6 stupňů 22 minut západní délky

Počet obětí: 16

 

STALO SE 13. PROSINCE

 

1250 – zemřel Fridrich II., poslední římský císař z rodu Hohenštaufů

1938 – otevření koncentračního tábora Neuengamme

1981 – Generál Wojcziech Jaruzelski vyhlásil v Polsku stanné právo

2003 – svržený irácký diktátor Saddám Husajn byl dopaden ve skrýši poblíž svého rodného města Tikrítu

Advertisements

2 thoughts on “Thomas Lawson: Zkáza plachetního Titaniku

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s