KØBENHAVN, záhada ztoskotání v ledu a poušti

Na palubě je vše v pořádku. Posádka se chystá na Vánoce,“ telegrafoval 21. prosince 1928 kapitán dánského barku København. Zprávu z prý nejkrásnější plachetní lodě jaká v minulém století brázdila vlny pověstných sedmi moří zachytila radiostanice parolodě City of Oakland. Potom se vysílačka dánské lodě odmlčela. Celý svět se ptal: „Kam se ztratil København?“ Odpověď se našla až o mnoho let později na místě kde by to málokdo očekával. Ve žhavém písku pouště Namib.

Bílé plachty

København nebyl obyčejná loď. V roce 1921 ho postavila skotská loděnice jako pětistěžňový bark. Čtveřice stěžňů nesla čtverhranné plachty, oplachtění pátého bylo latinského typu. Hlavní stěžeň se tyčil do výše 65 metrů, celková plocha plachet činila pět tisíc metrů čtverečních. Při délce 131 metrů měl København výtlak 5000 tun. Nejen že København patřil mezi největší plachetnice světa, byl patrně i tou nejhezčí. Co se jeho velikosti týče, v ploše oplachtění ho předstihoval jen německý klipr Potosí, ve výtlaku francouzská loď France. Na světě vzniklo jen pět dalších lodí stejné koncepce jako København. Bark disponoval pomocným dieselem, ale ten se používal jen při manévrování v přístavech a při překonávání tišin. Přes své obrovité rozměry působil København elegantně a jeho plavební schopnosti byly vynikající.

Když København v září 1921 vplouval do přístavu města, jehož jméno nesl na elegantní ostré přídi, shromáždily se na nábřežích tisíce lidí. Lodi se dostalo nadšeného přivítání – a nejen v Kodani.

København vzniknul jako kombinace obchodní a cvičné lodi, na jejíž palubě se kadeti dánského námořnictva připravovali na budoucí náročné a zodpovědné povolání. Loď proto pod velením kapitána prince Nielse Brockdorfa vykonávala dálkové plavby po celém světě.

Hned první loď zavedla do Antverp a anglického Newcastlu. Tam København naložil náklad a zamířil přes Atlantik. V jeho bouřích si loď i posádka vedla velmi zdatně a princ Brockdorf nacházel při hodnocení jen slova chvály. Kapitán vedl loď kolem obávaného mysu Hoorn do Pacifiku. Přes San Francisco plavba pokračovala na Havaj a do sovětského přístavu Vladivostok. Odtud København zamířil na Filipíny, obeplul mys Dobré naděje a po 404 dnech se vrátil zpátky do Kodaně. Hned při své první plavbě obeplul zeměkouli!

Kobenhavn

Od té doby vykonal krásný bark mnoho dalších plaven a přepravil tisíce tun nákladu. Lidé ho obdivovali v Buenos Aires, Sydney, Portlandu, Durbanu, Bangkoku, Hamburku… Na kapitánském můstku se vystřídali postupně tři velící důstojníci. Velet barku København platilo za poctu určenou jen těm nejlepším z nejlepších. Kadeti, kteří na palubě trávili vždy šest měsíců výcviku, z lodi odcházeli výborně připravení nejen po odborné, ale také po fyzické stránce. Koneckonců – mezi jejich úkoly patřila manipulace celkem s osmi tunami plachet a pětapadesáti kilometry lanoví.

Roku 1928 København vyplul na dvou desátou plavbu kolem světa. Na můstku stál zkušený a rázný kapitán Hans Andersen. Na poslední dálkové plavbě na lodi vykonával funkci prvního důstojníka. Byl tedy s plavebními vlastnostmi lodě dobře obeznámen. Teď s uspokojením sledoval sladěné a účelné pohyby posádky. Když se otočil, mohl ještě zahlédnout dánské pobřeží. Někde na něm tušil i svou ženu a čtyři malé děti. Už je neměl nikdy spatřit. Svoje blízké nemělo spatřit ani nikdo z pětasedmdesáti členů posádky a kadetů.

Od Jutského poloostrova plul København přes Atlantik do Argentiny. V Buenos Aires se mu dostalo jako obvykle vřelého přivítání. Nadšení byli především dánští emigranti. Pohled na skvělou loď v nich vzbudil hrdost na vzdálenou vlast. Podle výcvikového plánu se měl København vydat do australského přístavu Adelaide a převzít zde náklad obilí. Kapitána Andersena rozladilo, že se mu nepovedlo získat náklad na cestu do Austrálie. Dostál ale své pověsti rázného důstojníka a vyplul jen se základní zátěží. Zvolil nejkratší cestu jižním Atlantikem přímo do Indického oceánu. Bouří, které často bičují místa kde se mísí vody dvou oceánů, se příliš nebál. Sám se zde na Københavnu plavil a věděl, že se s nimi loď dokáže vypořádat.

V pravé poledne 14. prosince 1928 København zvedl kotvy a vyplul.

Nikdo živý už ho nikdy nespatřil.

Ztroskotání v poušti

København se neobjevil v Adelaide ani nikde jinde. Důvěra v dobré plavební vlastnosti lodě byla taková, že se tím nikdo až do února 1929, tedy dva měsíce, nikdo neznepokojoval. V bouřlivých vodách, navíc v období zimních bouří, se mohlo stát cokoliv. Některý člen posádky mohl vážně onemocnět a kapitán Andersen i s lodí zamířil do některého přístavu, říkali jedni. Podle jiných názorů mohl København utrpět v bouřích nějaké škody. Nikoho dlouho neznepokojovalo ani mlčení lodní radiostanice s dosahem 1200 mil.

København o sobě nedával vědět a dny ubíhaly aniž by kdokoliv na odpovědných místech hnul prstem. Až v únoru 1929 majitelé lodi, dánský Východoasijská společnost, vyzvala prostřednictvím rejdařů všechny lodě, které se na konci roku 1928 pohybovaly v blízkosti plánované trasy Københavnu okolo 42 a 43 rovnoběžky, aby podaly jakékoliv zprávy o osudu barku.

Na výzvu se přihlásila jednak loď City of Oakland, jednak norský parník William Blummer, který potvrdil kontakt s Københavnem 20. prosince 1928. Tehdy bylo ještě všechno v naprostém pořádku.

Silné znepokojení vystřídaly vážné obavy poté, co kapitáni parníků Horatio a Heidelberg sdělili, že právě 21. prosince zjistili právě mezi 42 a 43 rovnoběžkou zvýšený výskyt ledovců.

Nyní bylo i nejzarytějším optimistům jasné, že København mohlo potkat něco daleko vážnějšího než porucha vysílačky. Osud Titaniku byl v živé paměti. Jeho tragédii nevymazaly z paměti ani hrůzy první světové války.

StateLibQld_1_143507_Kobenhavn_(ship)

Východoasijská společnost najala parník Deucalion, vybavila ho silnou radiostanicí a poslala ho s posádkou dobrovolníků pátrat po čemkoliv co by vneslo trochu světla do osudu pohřešované lodě a 75 mužů na její palubě.

Ledovce představovaly pro mořeplavbu vždy hrozivé nebezpečí. Platí to zejména o těch, které se uvolňují z rozsáhlých ledových polí a vydávají se na bludnou pouť oceány. Na severní polokouli k tomu dochází nejčastěji v jarních měsících. Titanic potkal svůj osud v dubnu. Na opačné straně zeměkoule se ledovce do lodních tras dostávají nejčastěji v zimě. V době, kdy byly lodě odkázané jen na pozornost svých hlídek, byly srážky s ledovci výrazně častější než dnes. Ale ani nejmodernější technika nezaručuje lodím bezpečí.

Deucalion strávil v jižním Atlantiku a na trase do Adelaide dlouhé měsíce. Hlídky si marně namáhaly oči. Oceán byl pustý, prázdný a nedozírný. Zklamaná posádka doplnila v Adelaide uhlí a vydala se na cestu zpátky do Dánska.

Cestou dostal kapitán rozkaz prozkoumat ještě Crozetovy ostrovy a Ostrovy prince Edwarda. Nenašel tu nic, jen desetitisíce racků a polorozbité provizorní chatrče, které tu při svých řídkých návštěvách postavili lovci a hydrologové.

Dánská vláda vystrojila další expedici. Parník Mexico znovu míli po mílí křižoval nehostinnými vodami jižního Atlantiku. Jeho velitel se rozhodl plout ještě dál než Deucalion a zavítal na ostrov Tristan da Cunha. Tady se k překvapení celé posádky setkal s protestantským misionářem, který jim vyprávěl co se stalo 21. ledna 1929.

Pastor uvedl, že toho dne viděl oceánem unášenou loď s velkým bílým pruhem na boku a pěti stěžni, z nichž některé byly zlomené. Na palubě údajně nebyla živá duše. Kvůli rozbouřenému moři nebylo možné spustit na vodu čluny a jet poškozenému plavidlu na pomoc. Druhý den ráno vyplavilo moře na pláže ostrova Tristan da Cunha dřevěné trosky.

Vzrušená posádka Mexika se vydala na průzkum pobřeží, který posléze rozšířila i na okolní ostrůvky. Nenašli nic co by dokazovalo ztroskotání Københavnu v těchto vodách.

Po rychlé výměně telegramů s odpovědnými místy se ukázalo, že co misionář nepopletl, to si vymyslel. Spatřenou lodí byl finský čtyřstěžník Ponape, který se sice ocitnul v obtížích, ale rozhodně neztroskotal ani u ostrova Tristan da Cunha ani nikde jinde.

Dne 15. října 1929 vydala odborná komise zabývající se osudem Københavnu vydala svou zprávu.

Výše jmenovaná školní plachetní loď, pětistěžňový bark København, s padesáti devíti členy posádky a šestnácti kadety na palubě ztroskotala při řádné plavbě z Buenos Aires do Adelaide v důsledku působení nezvládnutelných mořských sil a nepředvídatelných náhod. Zkáza lodi byla tak rychlá, že posádka lodi nestačila do éteru vyslat signál SOS ani spustit záchranné čluny.

Co ale bylo přesnou příčinou tak rychlé zkázy? Odborníci se shodovali v tom, že samotný mořský živel ji způsobit nemohl. Neočekávaný uragán nebo vlnobití mohlo loď zbavit stěžňů, ale na Københavnu byl dostatek vody i zásob. Pokud by posádka zůstala na palubě, přežila by. A i kdyby přestal fungovat pomocný motor, pevný ocelový trup by dřív nebo později, třebas převržený, vyplavilo moře. Ale nic z toho se nestalo.

Všechno nasvědčuje tomu, že København stihnul stejný osud jako Titanic. Jak už víme, na trase jeho plavby byl hlášen zvýšený výskyt ledovců. København byl rychlá loď. Ke srážce došlo zničehonic. Trhlinou se do lodě valila voda, v naprosté tmě se zřítily stěžně a loď se proměnila v obrovské bludiště protkané neprostupnými pavučinami lanoví. Ráhna strhla anténu vysílačky, nebylo jak vyslat nouzový signál. Loď se rychle potopila u bílé paty zabijáckého ledovce. Někdo z posádky se mohl zachytit plovoucích trosek, na rozbouřeném ledovém moři ale neměl šanci na přežití…

V roce 1932 ohlásila anglická expedice nález sedmi vybělených koster v cárech evropského oblečení v rozpáleném písku pouště Namib v jihozápadní Africe. Našly se i měděné knoflíky s kotvami. Domorodci vědcům řekli, že mrtvé muže našli u trosek dřevěného záchranného člunu. Název, který na něm byl napsaný, si už nepamatovali.

Odborný průzkum koster dokázal, že se jednalo o Evropany. Evropské byly i látky, do jejichž zbytků byli umrlci oblečení. A knoflíky odpovídaly těm jaké používali kadeti dánského obchodního loďstva. A protože se do roku 1932 nepotopila žádná jiná loď s dánskými kadety než København, bylo nade vší pochybnost, že koho z posádky nešťastné lodě nezabilo moře, padl za oběť poušti.

Během třicátých let se objevilo hned několik svědectví o opuštěné lodi duchů s pěti stěžni. Nálezy koster byly hlášeny ze západního pobřeží Austrálie, na Bouvetově ostrově se našla láhev s údajným vzkazem z Københavnu. Stálo v něm, že se loď potopila po srážce s ledovcem a posádka nasedá do záchranných člunů.

Jistého ale není nic kromě toho, že se København stal obětí neznámých mořských sil, okolností a náhod – přesně jak to stojí napsáno ve zprávě dánské vyšetřovací komise.

V roce 2012 objevili potápěči u ostrova Tristan da Cunha velký vrak, který by mohl patřit ztracenému dánskému barku. Pokud se jeho identita potvrdí, bude to mimo jiné znamenat, že onen misionář, který mluvil o poškozené lodi, si nevymýšlel. V tom případě bychom znali i datum potopení Københavnu. 21. ledna 1929. I potom ale zůstane nad koncem Københavnu ve vzduchu viset víc otázek než odpovědí.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s