COSPATRICK, zápalná oběť v moři plném žraloků

Hlídka na britské plachetní lodi British Sceptre zpozorněla. Nepatrná skvrnka na obzoru zahaleném do ranní mlhy se chvějivě zvětšovala. Překvapený námořník znovu zaostřil. Spatřil záchranný člun, nicotnou skořápku ztracenou v jižním Atlantiku západně od mysu Dobré naděje. Ve člunu našli čtyři  polomrtvé námořníky. Jeden z nich na palubě British Sceptre na následky přestálého utrpení zemřel. Zůstali tři.


„Jmenuji se Henry MacDonald,“ představil se roztřeseným hlasem jeden z trosečníků.
Pokusil se zaujmout postoj, který by aspoň trochu připomínal pozor. Podlomila se mu kolena. Museli ho podepřít.
„Jsem… byl jsem třetím důstojníkem na lodi Cospatrick. Na palubě vypuknul požár. Co je za den?“
Bylo 27. listopadu 1874.
„Před deseti dny… co se stalo s ostatními? Na Cospatricku se plavilo 477 lidí.“
MacDonald ještě netušil, že on a jeho dva druhové jsou jedinými kdo přežil ničivý požár, který vypuknul na kliperu společnosti Show & Savill 17. listopadu v nočních hodinách. Tehdy Cospatrick plul 400 mil západně od mysu Dobré naděje, nejjižnějšího výběžku afrického kontinentu.
Do chvíle záchrany moře trosečníky unášelo 500 námořních mil – a vybíralo si strašlivou daň.

cospatrick

Ztráta Cospatricku kvůli požáru odborníky i veřejnost nesmírně a nepříjemně překvapila a zaskočila. Vždyť majitelé lodě cestujícím dokonce zakazovali byť i jen si na palubu přinést svíčky. A přesto loď zničil oheň.
Cospatrick postavili v barmském přístavu Moulmein z pevného teakového dřeva podle upraveného projektu úspěšných fregat třídy Blackwall pro rejdaře Duncana Dunbara. Ten ji převzal v roce 1856.  58 metrů dlouhé a 10 metrů široké plavidlo s ponorem přes sedm metrů prokázalo natolik dobré plavební schopnosti, že se stalo pomocnou lodí válečného námořnictva Jejího Veličenstva královny Viktorie. V dobách kdy Velká Británie v souladu se slovy tehdy oblíbené písně „vládla nad vlnami,“ šlo o poctu, ale také o uznání výjimečných kvalit lodi. V roce 1863 Cospatrick společně s dalšími klipery Tweed a Assaye pokládal telegrafní kabel na dno Perského zálivu.
Po Dunbarově smrti roku 1870 dědicové jeho impozantní flotilu rozprodali. Cospatrick se nově stal majetkem rejdařství Shaw & Savill a pod jeho vlajkou se měl plavit do Austrálie a na Nový Zéland. Hlavním nákladem se staly stovky nuzáků z Anglie a především ze zbídačelého Irska. Na druhé straně světa hledali lepší život – a někteří také nacházeli.
Na svou poslední plavbu se Cospatrick vydal 11. září 1874 z Gravesendu v ústí Temže pod velením kapitána Elmsleye. Pověrčivější povahy snad napadlo cosi o tom, že loď vlastně vyplouvá z „hřbitovního kouta.“ Na palubě lodě bylo 477 lidí, z toho 125 žen a 127 dětí.
Posádka i cestující měli po setmění přísně zakázáno kouřit nebo používat otevřený oheň. Komory a schůdky v noci osvětlovaly lampy, kterým se říkalo netopýr a které nemohly způsobit požár. Celou loď den co den procházeli stevardi a kapitánem určení zástupci cestujících a kontrolovali dodržování přísných protipožárních pravidel. Navíc na loď nainstalovali poslední výkřik tehdejší techniky, tlakovou požární stříkačku.
Dne 16. listopadu, kdy měl Cospatrick za sebou plavbu bouřlivými vodami, se cestující rozhodli uspořádat na palubě koncert. Pořad se vydařil. Spát se šlo pozdě v noci a všichni si užívali klidného moře, které jim dlouho ukazovalo svou nemilostivou tvář.
Krátce po půlnoci – bylo už 17. listopadu – poslal druhý důstojník Cospatricku MacDonald, který držel hlídku, stevarda zkontrolovat podpalubí. Za chvíli uslyšel výkřik, který znamenal rozsudek smrti pro 474 lidí.
„Hoří!“

Fregat třídy Blackwall a z nich odvozených kliperů vzniklo v loděnicích britského impéria přes 120. Jakkoliv byly považovány za bezpečné lodě, je se sesterskými loděmi nešťastného Cospatricku spojeno hned několik hrozných katastrof. S některými z nich se setkáme i v tomto vyprávění:

Madagascar se ztratil na cestě z Melbourne do Brisbane v roce 1853. Vezl 150 lidí.
Dalhousie se potopil téhož roku se šedesáti lidmi na palubě.
Dunbar ztroskotal v říjnu 1857 u Sydney v Austrálii. Utopilo se s ním 121 lidí.
Northfleet klesl ke dnu roku 1873 v kanálu La Mance po srážce s neosvětleným parníkem. Zahynulo 320 lidí.
 
Přesně vzato lodě třídy Blackwall mezi klipery nepatřily. Odlišovaly se od nich vybouleným trupem, který byl na čáře ponoru širší než na horní palubě. Termín semi-kliper se ale neujal.

Cospatrick

Peklo přišlo po půlnoci

Zlověstný dým stoupal z jednoho z příďových poklopů. MacDonald, který se cestou ze svého stanoviště na zádi střetl s kapitánem Elmsleym a jeho zástupcem, poklop nadzvedl. Bylo mu jako by pohlédl do tváře peklu. Ze skladiště lan a plachet okamžitě vyšlehly plameny. Cospatrick potkalo snad vůbec to nejhorší co může loď na otevřeném moři potkat: na její palubě zuřil požár. Nikdo netušil jak mohl vypuknout. V tu chvíli to ale bylo jedno.
Kapitán Elmsley, stále ještě v noční košili, nařídil kormidelníkovi obrátit loď tak, aby zvedající se vítr hnal kouř a plameny přes příď. Kormidelník ale začal v průběhu manévru vracet kormidlo do původní polohy příliš brzo. Vítr se v tu chvíli jako naschvál na okamžik utišil a loď se splihlými plachtami se vrátila do původní polohy. Jako by se proti Cospatricku a lidem na jeho palubě všechno spiklo. Posádka se vrhla k opěvované požární stříkačce. Než ji stačila rozmotat, nejen že začal znovu vát vítr, ale přinesl s sebou i vlnobití. Sací hrdlo hadice se neustále vynořovalo z vln, tlak vody kolísal. Když se na hrdlo podařilo připevnit závaží a nasát dostatečné množství vody, hadice vystavená během plaveb všem rozmarům počasí, na mnoha místech poprskala.
Do nastalého zmatku a rychle se šířícího požáru se z podpalubí vyhrnuli první cestující. Vypukla nezvládnutelná panika. Stovky nešťastníků, kteří nikdy nepluli po moři, se sotva vzpamatovaly z týdnů mučivého kolébání lodi v bouřích. Teď se jim zdálo, že se ocitli ve zlém snu – jejich jediná spása uprostřed bouřícího nepřátelského živlu tu stála v plamenech. Byly stejně hrozivé jako vlnobití a jejich hukot přehlušoval vytí větru. Záhy se přidal ještě jeden zvuk. Henry MacDonald do konce života nezapomněl na výkřiky hrůzy, které se slily do jediného drásavého řevu.
Posádka dokázala s plameny bojovat stěží deset minut. Teakové dřevo hořelo jako koudel. Ohnivé jazyky už ohrožovaly přední stěžeň. Cestující navíc propadli dojmu, že před nimi posádka na přídi cosi tají a stohlavý dav prakticky ukončil jakékoliv koordinované pokusy jak zabránit nejhoršímu. První lidé omdleli z nedostatku kyslíku, upadli na palubu a šílící dav je ušlapal.
Kapitán Elmsley se dopustil osudové chyby, když nevypracoval plán pro případ ohně na palubě. Jeho zástupce se skupinou námořníků se marně namáhal se stříkačkou.
Třetí důstojník se pokoušel manipulovat s plachtami.
Kormidelník točil kolem ze strany na stranu a kymácení lodě ještě pomáhalo rozdmýchávat plameny.
Posádka zapomněla skasat košovou plachtu předního stěžne. Loď se jejím působením znovu a znovu stáčela proti větru, který hnal plameny z přídě ke středu lodi.
Cospatrick nesl všehovšudy sedm záchranných člunů pro pouhých 150 lidí. MacDonald se pokusil přimět kapitána, aby je nechal spustit na vodu dokud je čas, ale Elmesley se ocitnul ve stavu jakési strnulosti a vůbec nereagoval. A když konečně vydal rozkaz, byl nepochopitelný: zakázal spustit čluny nebo jimi jakkoliv manipulovat bez jeho výslovného souhlasu… Naposledy ho viděli jak hází přes palubu svou manželku a dvě děti, které se na Cospatricku také plavily.
Kolem jedné hodiny ráno vzplanul přední stožár. Chabé pokusy hasit požár vědry vody, které si lidé předávali v řetězu, už byly zbytečné. Plameny vyrazily poklop hlavního skladiště a uvedly lidi do stavu šílenství. Další lidé padli. Některé z nich dav při úprku od plamenů směrem na záď doslova rozšlapal na kaši.
MacDonald bez ohledu na kapitána vydal rozkaz ke spuštění záchranných člunů.
Kapitánův člun, který visel za zádí lodi, se podařilo spustit v pořádku. Už už se snažil odpoutat od hořícího Cospatricku, když se do něj z paluby začali vrhat šílící lidé. Člun převrhli a všichni zahynuli.
Kutr zaplněný osmdesáti trosečníky se utrhnul a při nárazu o hladinu se roztříštil. I zde všichni lidé v něm zahynuli.
Krátce poté se zřítil přední stěžeň, prorazil palubu a otevřel plamenům cestu po celé lodi.
V pořádku se podařilo spustit jen jednu barkasu a jeden kutr. V kutru se ujal velení MacDonald, kterého do ní (údajně) srazil dav.

„Uši nám zaléhaly řevem těch, kteří zůstali na palubě, ale pomoct jsme jim nemohli. V záři ohně jsme viděli ve vodě žraloky. Lidé dali raději přednost potápějící se lodi,“ popsal MacDonald chvíle, kdy přetížený kutr pod jeho velením odrážel od boku Cospatricku.

Ačkoliv to bylo neskutečné, hořící Cospatrick se udržel na hladině ještě tři dny. Čas od času se někdo vrhnul přes palubu a pokusil se doplout k MacDonaldově kutru nebo barkase pod velením prvního důstojníka. Až po okraj naplněné čluny ale nemohly nikoho přijmout. Lidé v nich tloukli nešťastníky po rukou, kterými se snažili zachytit boků člunů.
Až 20. listopadu se Cospatrick v oblacích páry převrátil na bok a potopil se. Během jeho dvaasedmdesátihodinové agónie trosečníci nepřestávali doufat, že se objeví loď, která jim přispěje ku pomoci. Ale obzor zůstával pustý.
Postavení MacDonalda a jeho čtyřiceti druhů bylo beznadějné. Zbylo jim jediné veslo. Neměli nic k jídlu a ani kapku vody. K nejbližší pevnině to bylo 400 mil…
Zpočátku se čluny snažily držet u sebe, ale 22. listopadu došly zesláblým trosečníkům síly. Z barkasy pod velením prvního důstojníka do kutru dolehly zvuky hádky a později i rvačky. Barkasu ani její posádku už nikdo nikdy neviděl a jaké hrůzy nelidskosti se na ní odehrály zůstalo zahaleno milosrdným tajemstvím.
V MacDonaldově kutru zemřelo patnáct lidí na následky popálenin a důstojník jejich těla nařídil hodit přes bort. Nebylo to právě pietní, ale jak suše napsal MacDonald „ve člunu bylo konečně trochu místa a také dotěrní žraloci dali na chvíli pokoj.“
Třem šílencům, kteří ohrožovali ostatní, MacDonald pomohl na onen svět sám.  Henry MacDonald se vůbec ukázal jako muž na svém místě a pokud se jeho jednání zdá být tvrdé, bezohledné a brutální, je třeba si připomenout v jak zoufalé situaci se ocitnul.
Nejstrašnější ze dnů na moři byl podle všeho 25. listopad, kdy asi 100 metrů okolo člunu, ve kterém teď zbývalo už jen sedm lidí, proplula loď, ale nezastavila. Snad malý kutr neviděli, snad nechtěli brát na palubu otrhané vyzáblé trosky s vlčím výrazem v zarostlých tvářích.
Jak se totiž stupňovalo zoufalství trosečníků, padaly všechny civilizační a náboženské zábrany. Došlo ke kanibalství. Pud sebezáchovy zvítězil nad morálkou.
Nadešel den 27. listopadu 1874, den, který měl být posledním dnem života trosečníků, kterých teď zůstalo snad jen posledních pět. To alespoň tvrdí anglický autor Frank Shaw, MacDonald ve své výpovědi uvádí o jednoho nebožáka méně.
Ráno sprchlo, ale trosečníci neměli jak tu trochu životodárné vody zachytit. Leželi na dně člunu a pomalu umírali. Pak Henryho MacDonalda probrala ostrá bolest. Jeden z jeho soudruhů se mu zakousnul do lýtka. Odkopnul ho a z posledních sil se postavil. Na obzoru uviděl neuvěřitelný obraz. Bílé plachty. Zamával a pokusil se vykřiknout, ale z vyprahlého hrdla mu nevyšel jediný zvuk.
Hlídka na britské plachetní lodi British Sceptre zpozorněla. Nepatrná skvrnka na obzoru zahaleném do ranní mlhy se chvějivě zvětšovala. Překvapený námořník znovu zaostřil. Spatřil záchranný člun, nicotnou skořápku ztracenou v jižním Atlantiku západně od mysu Dobré naděje…
Za pár chvil se zděšený svět začne dozvídat o katastrofě, která postihla Cospatrick a vyžádala si životy 474 z celkem 477 lidí na jeho palubě.
Příčinu požáru na Cospatricku se nikdy nepodařilo vysvětlit. Problém malého počtu záchranných člunů na oceánských plavidlech zůstal nepovšimnut ještě osmatřicet let, do potopení Titaniku.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s