Principessa Iolanda, loď s dvacetiminutovým životem

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se nedávno sjednocená Itálie drala o svoje místo na slunci. K tomu patřila také snaha navázat na dávné doby římského impéria, jehož lodě byly nikým nezpochybňovanými vládkyněmi Středozemního moře. Italové nesnesitelně toužili, aby mu znovu mohli hrdě říkat mare nostrum – naše moře. Museli ale o vlny bojovat s uznávanými námořními mocnostmi té doby – s Francií, Velkou Británií, Německem a nastupujícím zámořským obrem Spojenými státy. A nešlo jen o Středozemní moře. Ve hře byl podíl na zisku z překotně se rozvíjející transatlantické dopravy.

Velkou část cestujících v nižších pasažérských třídách tvořili v té době vystěhovalci hledající nový život v zázračné Americe. A značný podíl těchto vystěhovalců představovali právě Italové.

Právě pro ně se na samém počátku dvacátého století rozhodla rejdařská společnost Navigazione Generale Italiana (NGI) podle návrhu Erasma Piaggia postavit dvojici velkých parníků. Proč by měli italští vystěhovalci opouštět vlast na cizích lodích, uvažovali bystří a ziskuchtiví magnáti v čele NGI. Uvažoval správně. Vzbouřené národní city udělaly ze stavby velkých parolodí věc hrdosti a cti. Jejich zrod podrobně sledoval tisk, janovská loděnice v níž lodě pozvolna od kýlu rostly byl v obležení zvědavců.

Principessa Iolanda a Principessa Mafalda byly oblíbené lodě už při položení kýlů; vždyť jejich stavba dávala práci tisícům mužů a jejich rodinám! Navíc nesly jména dcer krále Viktora Emanuela III., a ten se v té době těšil nejvyšší oblibě.

 

Iolanda

 

S délkou přes 140 metrů a výtlakem 9210 tun byla první z „princezen“ Iolanda největší osobní lodí postavenou do té doby v italských loděnicích. Jako první plavidlo svého druhu byla vybavena revolučním Marconiho přístrojem, umožňujícím bezdrátový přenos rádiových signálů. Dnes zcela běžná vysílačka byla v prvních letech dvacátého století něčím naprosto novým. Principessa Iolanda byla při svém spuštění na vodu roku 1907 vůbec jedním z nejmodernějších parníků světa. Ve všech kajutách svítila elektrická světla, kilometry drátů spojovaly všechna místa na lodi telefonem. Toho všeho si na cestách do jižní Ameriky mělo užívat 1400 pasažérů (180 v první třídě, 200 ve druhé a zbytek ve třetí třídě) a 240 mužů posádky. Dva vertikální parní stroje měly lodi dodávat dostatek síly pro dosažení nejvyšší rychlosti 18,5 uzlu. Při cestovní rychlosti 17 uzlů měla Principessa Iolanda doplout z domovského přístavu v Janově do cíle plavby v Buenos Aires za patnáct dnů.

Loď ale nedoplula ani z loděnice Riva Trigoso do Janova…

iolanda

Bylo 22. září 1907. Loděnice v ústí řeky Trigoso mezi Janovem a strategickým přístavem La Spezia byla v jasné dopoledni plná barevné vlajkoslávy. Na skluzu se tyčil mohutný trup největší lodě jakou italské loděnice doposud postavily pro civilní účely. Dva komíny pyšně čněly do výše, paluby se leskly, bílý nátěr nástaveb zářil ve slunečních paprscích. Tisíce lidí, které se tu shromáždily, se navzájem informovaly o vymoženostech skrývajících se uvnitř trupu lodi, jejíž jméno už bylo známé: Principessa Iolanda. Tisk přinášel množství podrobných informací o luxusních salónech i o modernosti a síle strojů instalovaných na lodi. Dav byl hrdý a nadšený.

Pyšní byli i slavnostní hosté, kteří se shromáždili na dřevěné tribuně. Vedle sebe se tu tísnili průmyslníci, bankéři a politici a také jejich ženy a dcery v přenádherných róbách. Zazněly slavnostní projevy a pak, přesně v poledne, vystoupala po schůdcích až k trupu lodě její kmotra.

„Křtím tě jménem Principessa Iolanda a přeji ti jen šťastné plavby,“ pronesla sytým hlasem a mrštila láhví proti trupu lodě.

Rozbila se na poprvé. To se vždy považovalo za dobré znamení. Námořníci a dělníci, kteří se podle tradice účastnili spuštění lodě, kterou pomáhali stavět, si ulehčeně vydechli.

Veliký trup lodě se dal do pohybu. Od brzdících lan stoupal kouř, přestože je polévali plnými kbelíky vody. Pohyb lodě se zrychloval; ředitelé loděnice se rozhodli vytěžit z prvního dotyku lodi Principessa Iolanda s mořským živlem co nejvíce. Chtěli shromážděným davům, novinářům i shromážděné smetánce předvést efektní zdvižené kaskády vody obklopující novou loď a spouštěli ji rychleji než bylo zvykem.

Ve 12 hodin 5 minut se ostrá příď parníku Principessa Iolanda zařízla do líných vod loděnice, kde se mísila mořská voda s tokem řeky. Zvedly se úplné záplavy vodní tříště. Následoval výbuch oslavného jásotu. Jak se ale tříšť usazovala, jásot postupně umlkal; něco bylo špatně.

Principessa Iolanda se za vydatné pomoci dvou mocných admirálských kotev zastavila na rovném kýlu. Její bílé nástavby se tyčily na temném pozadí horských hřebenů do výše dvoupatrového domu. A pak se loď začala naklánět na levobok, tedy směrem od břehu. Náklon byl nejprve nepatrný, ale už za půl minuty po spuštění na vodu si všichni přihlížející uvědomili, že je třeba zakročit.

Než se podařilo v nastalém zmatku, zděšení a panice zorganizovat záchrannou akci, dosáhl náklon lodi Principessa Iolanda hrozivého stupně. Remorkéry, které měly ohroženou loď podepřít, se k ní neodvážily přiblížit. Bylo 12 hodin 15 minut. Vyděšení lidé za náhlým a hrozivým nakloněním lodě hledali náhlý zásah vyšší moci. Ozvalo se hrozné a strach budící slovo:

„Zemětřesení,“ vykřikl někdo v davu.

Lidská masa se dala na úprk od vody. Vlajkosláva popadala na zem, lidé se zamotávali do provazů, padali jeden přes druhého a šlapali po sobě. Jen zázrakem dav nikoho neušlapal k smrti, zraněných ale bylo několik set, mnoho vážně.

Ve 12 hodin 25 minut se Principessa Iolanda s neslýchaným lomozem převrátila na levobok a zapřela se komíny o dno. Nástavby zmizely pod hladinou, nad níž teď čněl jen bok omývaný vlnami. Všude okolo pluly dřevěné trosky a o život bojovali lidé. Celá šokující katastrofa se obešla bez obětí na životech. Největší italský parník té doby vystrojený s největší péčí a vybavený nejmodernějším zařízením, ale ležel polopotopený na dně bazénu loděnice a jeho interiér se plnil bahnem.

Šest milionů tehdejších zlatých lir skončilo na dně po pouhých dvaceti minutách. To byl nejen šok, to byla především ostuda jako hrom. Lidé se právem ptali: Jak se to mohlo stát?

Na vině nebyly žádné zlé síly, ale – jako obvykle – celá řada lidských chyb, jedna pošetilejší než druhá. Sečteno a podtrženo

 

  1. Revize projektu ukázala, že se Erasmo Piaggi dopustil trestuhodného omylu a zkonstruoval loď s příliš vysokým volným bokem, který snížil schopnost lodi vyrovnávat náklon pod kritickou úroveň.
  2. Kvůli dojmu se loděnice rozhodla loď spouštět rychleji než bývá zvykem. Když se Principessa Iolanda dostala na vodu, dvojice admirálských kotev ji prudce zastavila. Loď se silně naklonila na pravobok, pak se na okamžik ustálila na rovném kýlu a potom se setrvačností začala překlánět na levobok, směrem od břehu. Tento náklon se již nepodařilo korigovat a Principessa Iolanda se převrátila.
  3. K osudné nestabilitě lodi přispělo i to, že ji na vodu spouštěli plně vystrojenou, ale bez zátěže.
  4. Nikoho ani nenapadlo utěsnit okénka kajut. Jimi začala do útrob naklánějící se lodi vnikat voda a urychlila její zánik.

 

Principessa Iolanda ležela na boku ve špinavé přístavní vodě necelý půlrok. Potom ji majitelé nechali sešrotovat a odepsat jako totální ztrátu. Peníze, které NGI získala od pojišťovny, využila převážně na úpravy dokončované lodi Principessa Mafalda…

 

Mafalda

 

…jejíž osud byl daleko tragičtější než osud její sesterské lodě.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s