Potopení lodi Principessa Mafalda, kruté dovršení italské ostudy

Její osud byl daleko tragičtější než osud její sesterské lodě.

Loděnice Principessu Mafaldu dokončila dva roky po zkáze její sesterské lodě. Dvouleté zpoždění oproti původnímu plánu bylo nutné, aby mohli konstruktéři napravit všechny chyby, které vedly k převržení Principessy Iolandy pouhých dvacet minut po spuštění na vodu. Jedna ostuda Italům docela stačila.

Bylo třeba snížit nástavby téměř o metr a snížit tak těžiště lodi. Přidalo se několik set tun zátěže. Když už v tom stavitelé byli, pustili se také do interiérů. V duchu tehdejších představ o luxusu na zaoceánských linkách se na Mafaldě objevil velkolepý salón ve stylu Ludvíka XVI., bazén a také dva plně zasklené plesové sály. Prostá přeprava vystěhovalců byla zapomenuta. Principessa Mafalda měla být zosobněním luxusu – a také jím byla.

Principessa Mafalda

Mocní a bohatí tehdejšího světa, lidé, kteří vyhledávali mondénní společnost na palubě luxusních plovoucích měst, to oceňovali. Nejznámějším pasažérem transatlantiku Principessa Mafalda byl Carlos Gardel, Argentinec, kterého dvacátá a třicátá léta znala jako „krále tanga.“ Pohodlí lodi Principessa Mafalda využíval při svých častých cestách mezi Buenos Aires a starým kontinentem.

Do roku 1927 absolvovala Principessa Mafalda desítky rutinních plaveb s přestávkou ve válečných letech. Ty loď strávila v bezpečí válečného přístavu Taranto kde se na její palubě veselili italští důstojníci (nic jiného jim v průběhu první světové války koneckonců příliš ani nešlo ani nesvědčilo). Čtrnáct roků, v letech 1909 až 1923 byla vlajkovou lodí NGI a také největší osobní lodí plující pod zeleno – bílo – červenou italskou zástavou.

Dne 11. října 1927 se Principessa Mafalda vydala na další plavbu z Janova. Její trasa vedla přes španělskou Barcelonu, Dakar, Rio de Janeiro a Santos do obvyklé buenosaireské destinace. Na palubě měla 1272 lidí, z toho více než devět set cestujících. Na loď, představující tou dobou smutný symbol zanikajícího starého světa směřujícího k hrůze druhé světové války, je přivedla šuškanda o tom, že se jedná o poslední plavbu. Italové na sklonku dvacátých let zařazovali do služby velkolepé rychlolodě jako byl Rex. Životnost lodi Principessa Mafalda se chýlila ke konci.

Mafalda Savojská (1902 – 1944) byla dcerou italského krále Viktora Emmanuela Třetího a jeho černohorské manželky Jeleny Nikolajevny. Roku 1925 se provdala za německého aristokrata Filipa, lantkraběte hessenského, kterému porodila tři syny a dceru. Nepatřila mezi přívrženkyně nacionálně – socialistického režimu; na rozdíl od svého manžela, který byl alespoň v prvních letech Třetí říše zapálený nacista. Po svržení Benita Mussoliniho v roce 1943 byla Mafalda zatčena německými bezpečnostními složkami a převezena do koncentračního Buchenwald. Při náletu, který na něj provedli Spojenci, utrpěla zranění, kterému v nemocnici ve Výmaru podlehla.

Brzy se začalo zdát, že plavba neprobíhá pod šťastnou hvězdou.

Opakovaně selhávaly stroje opotřebované dvaceti lety provozu. Po vyplutí z Barcelony musela Principessa Mafalda několikrát zastavit plavbu dokud se nepodařilo parní stroje přimět k tomu, aby ze sebe s astmatických chropotem nezačaly znovu vydávat poslední zbytky sil. Nejčastěji k tomu docházelo na rozbouřeném moři. Bez pohonné síly se projevovaly všechny konstrukční vady lodě.

„Potácela se jako ožralá kobyla,“ nechal se nevybíravě slyšet dnes již anonymní pasažér.

Aby toho nebylo málo, kolaps chladicích systémů vyústil v hromadnou otravu pasažérů i posádky zkaženými potravinami. Principessa Mafalda se změnila v lazaret.

Kapitán Guli se rozhodl nakrátko zastavit u Kapverdských ostrovů. Odtud telegrafoval vedení společnosti NGI a požádal o vyslání plavidla, které by převzalo na palubu zubožené cestující.

„Pokračujte do Rio de Janeira a tam vyčkejte na další instrukce,“ zněla odpověď z Říma.

Itálii v roce 1927 už pátým rokem vládli fašisté Benita Mussoliniho a jeho režim neznal sebemenší diskuzi o rozkazech, byť by byly sebestupidnější.

Principessa Mafalda potácivě vyplula přes Atlantik.

Dne 23. října cestující zaznamenali, že loď nabírá nevelký, ale nezmenšující se náklon. Vzhledem k předchozím zážitkům je to znepokojilo, ale kapitánovi Gulimu se je podařilo uklidnit. Principessa Mafalda přeplula rovník a posádka ku té příležitosti uspořádala pro cestující tradiční slavnost. Ti, kteří se na jižní polokouli ocitli poprvé, si prošli křtem slanou vodou. Kapela hrála, podávalo se občerstvení. Loď konečně nabrala plnou rychlost a uháněla podél brazilského pobřeží dál na jih. Na palubě panovala dobrá nálada.

V 17 hodin 15 minut dne 25. října se změnila ve zděšení. Se zničehonic otřásla a ozvaly se drásající zvuky trhajících se ocelových plátů. Následovaly další prudké otřesy. Vyděšení cestující se dožadovali vysvětlení; stevardi jim sdělovali, že se není čeho bát. Principessa Mafalda neztroskotala, ale přišla o listy na pravém lodním šroubu.

Dodnes není přesně známo co se ve čtvrt na šest večer 25. října 1927 80 mil východně od Salvador de Bahía na lodi stalo. Faktem je, že se zkřivila celá pravá hřídel pohánějící lodní šroub. Jak dál rotovala ve vysokých otáčkách, doslova sekala na kusy záď lodě hluboko pod čarou ponoru. Do nitra Principessy Mafaldy se začaly hrnout spousty vody. Kvůli mechanickým problémům se nepodařilo uzavřít vodotěsné dveře a moře se dravě rozlévalo útrobami starého transatlantiku.

Na palubě lodě Principessa Mafalda záhy propukla panika – to když cestující zjistili, že kapitán nařídil vyslat nouzový signál SOS. Nad vlnami se rozletěl v 17 hodin 35 minut, pouhých dvacet minut od první známky vážných potíží. Nejblíž k ohlášené pozici italské lodě se nacházel britský parník Empire Star a holandská Alhena. Obě lodě zvýšily rychlost na maximum a zanedlouho byly na dohled. Nebe bylo bez mráčku, klidné moře nevzbuzovalo obavy. Kapitán Guli předpokládal, že se jeho loď udrží na hladině dostatečně dlouho, aby ji bylo možné dovést k pobřeží a zachránit ji na mělčině. Přesto se schylovalo k tragédii, která otřásla veřejným míněním a poškodila pověst italských námořníků natolik, že se ji dodnes nepodařilo zcela napravit.

Alhena a Empire Star sice smrtelně zraněnou loď našly v krátké době, na palubě Principessy Mafaldy se ale nenašel nikdo schopný odpovědět na základní dotazy o situaci a povaze poškození. Pomoc byla na dosah a přesto kvůli zmatku na kapitánském můstku italské lodě nepřicházela. Na vině bylo hned několik okolností.

Mnoho cestujících na Mafaldě bylo ozbrojeno – militantní fašistický režim si na tom zakládal. Teď na sebe pasažéři vytahovali pistole a třeskly první výstřely. Nejagresivněji si počínala stráž, která dohlížela na čtvrt milionu lir ve zlatě, dar fašistické strany argentinským soukmenovcům.

Nikoho nenapadlo vydat strojovně rozkaz k zastavení. Loď se nejméně hodinu plnou rychlostí hnala v kruzích a nabírala přitom stále více vody. Přitom se její náklon stále zvětšoval a bránil ve spuštění záchranných člunů. Když už se některý člun podařilo dostat na hladinu, rychle se potápěly. Jejich dřevo rozeschlo dlouhým pobytem na otevřené palubě a při styku s vodou se doslova rozsypávaly a rozpadaly. Čluny totiž celá léta nikdo nezakrýval pogumovanými plachtami, aby nekazily pěkný dojem z lodi.

Pasažéři, kteří se ocitli ve vodě, se začali topit. Buď neměli plovací vesty vůbec, nebo si je oblékli vzhůru nohama. Korek trosečníky převracel hlavou dolů a tak se zalykali vodou a umírali v groteskní pozici – byly vidět jen mrskající se nohy, které sebou chvíli škubaly a pak se bezvládně složily na mírnou hladinu jako když se loutce ustřihnou vodící lanka.

První člun, který dorazil k boku Empire Star, zaplněnému nevěřícně zírající posádkou, byl plně obsazený členy posádky, kteří se ani v nejmenším nestarali o cestující, ale o vlastní životy. Britští námořníci je brali na palubu s těžko skrývaným odporem.

Než padla tma, Principessa Mafalda se konečně nějakým způsobem zastavila a cestující začali jakž takž organizovaně opouštět loď. Vzhledem k tomu, že naprostá většina členů posádky už přeplavala na záchranné lodě, nebyl tu nikdo aby trosečníkům pomohl veslovat. Několik záchranných člunů se převrátilo a pasažéři se utopili pár metrů od spásy. V nastalé tmě se zmatek ještě znásobil. Z hlubin noci byly slyšet nadávky, zoufalé výkřiky a střelba.

Principessa Mafalda se potopila po desáté hodině večer 25. října 1927. Katastrofu nepřežilo 314 lidí, ve zdrcující většině pasažérů. Její ztráta zůstává největší mírovou námořní katastrofou na jižní polokouli a také nejhorším námořním neštěstím v dějinách italské lodní dopravy. Vyšetřování svalilo všechnu vinu na kapitána Guliho, který se potopil se svou lodí a hlavního inženýra, který si na potápějící se Mafaldě prostřelil hlavu.

Carlosem Gardelem, který na Mafaldě tak rád cestoval, tragédie otřásla natolik, že zcela zanevřel na lodní dopravu. Svoje cesty se rozhodl podnikat už jen po pevné zemi anebo letadlem. „Král tanga“ zemřel v roce 1935, když se jeho letoun roztříštil poblíž Medelínu v Kolumbii.

FAKTA

Loď: PRINCIPESSA MAFALDA

Kdy: 25. října 1927

Kde: U Salvador de Bahía, 16 stupňů 56 minut jižní šířky, 37 stupňů 46 minut západní délky

Počet obětí: 314

Advertisements

2 thoughts on “Potopení lodi Principessa Mafalda, kruté dovršení italské ostudy

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s