RMS Tayleur: Ženy musí zemřít

Byla to nejmodernější a nejluxusnější loď své doby. Postavili ji s použitím nejpokrokovějších dostupných technologií, očekávali od ní překonání tehdy platných rekordů. Potopila se druhý den své panenské plavby s hrozivými ztrátami na životech. A nešlo o Titanic. Zkáza kliperu Tayleur jen dokazuje, že viníkem námořních tragédií nebývá moře, ale lidé, kteří se po něm plaví a chyby, kterých se dopouštějí.

Austrálie, tento ostrovní kontinent, se stala kolonií britského impéria díky odvaze a námořnické zdatnosti velké generace objevitelů osmnáctého století v čele se slavným kapitánem Jamesem Cookem. V polovině století devatenáctého přestávala být pouhým odkladištěm vězňů, pro které se nenašlo místo ve švech praskajících vězeních. Nový a lepší život v Austrálii hledalo stále více lidí, kterým Velká Británie nedokázala dát obživu. „Terra Australis“ se jevila jako zaslíbená země, oplývající nerostným bohatstvím, půdou pro bezzemky a plážemi, na nichž se válejí zlaté valounky a diamanty. Vypukala doslova australská horečka a rejdaři na zájem o dalekou cestu za snem o štěstí z pošmourné Anglie do sluncem ozářeného Tichomoří reagovali stavbou lodí schopných takovou plavbu absolvovat s lidským nákladem.

Nejlépe se pro australskou linku hodily klipery, rychlé a nesmírně elegantní plachetní lodě, nacházející se tou dobou na vrcholu popularity. Parolodě byly okolo roku 1850 stále spíš nevyzpytatelným a nevypočitatelným experimentem. Parní stroj ještě ani zdaleka nepřekonal všechny dětské nemoci a kapitáni ho považovali spíš za časovanou bombu v podpalubí než za přínos. Tayleur měl být nejdokonalejším kliperem brázdícím pod napjatými bělostnými plachtami oceány.

Stavbu Tayleuru zahájili v lednu 1853 ve Warringtonu poblíž Liverpoolu na řece Mersey podle projektu respektovaného konstruktéra Williama Rennieho. Na vodu ho spustili o devět měsíců později a pojmenovali podle význačného místního průmyslníka.

Loď měřila sedmdesát metrů, široká byla 12 metrů a hloubka trupu činila osm a půl metru. Třípalubová loď se od všech dosavadních kliperů odlišovala materiálem, ze kterého byla vyrobená. Namísto tradičního dřeva byl její trup postaven z kvalitní oceli. To byla velká novinka – celokovové lodě se v té době daly spočítat na prstech jedné ruky. Díky kvalitě stavebního materiálu mohl Tayleur při výtlaku 1750 tun přepravovat nejen až 700 lidí, ale také čtyři tisíce tun nákladu, dvakrát až dvaapůlkrát víc než dřevěné klipery.

V mrazivém jitru 19. ledna 1854 zvedl Tayleur kotvy a do napjatých plachet se opřel ledový vítr. Celkem 652 párů oči na palubě sledovalo jak jim za zády mizí liverpoolský přístav. Na palubě se nacházelo 581 pasažérů, z toho 112 žen a 71 mužů posádky. Lodi velel teprve devětadvacetiletý kapitán John Noble. Přes svoje mládí byl Noble zkušený námořník, který se na kliperech plavil od jedenácti let. Že se dokázal vypracovat z plavčíka na důstojníka, kterému rejdařství svěřilo velení na své nejlepší lodi, jeho schopnosti dokumentuje více než dobře.

Jestliže rejdařství White Star Line (totéž, pod jehož vlajkou vyplul roku 1912 na svou první a poslední plavbu nešťastný Titanic) mělo dobrou ruku při volbě kapitána, o výběru posádky se totéž rozhodně říct nedalo. Z jednasedmdesáti námořníků na palubě Tayleuru mělo jen sedmatřicet nějaké zkušenosti s plavbou po otevřených mořích. Zbývajících 34 mužů, téměř polovina posádky, si prostě jen chtělo cestu do Austrálie odpracovat. Byli nezkušení, neuměli zacházet s plachtami, nerozuměli rozkazům důstojníků.

Tayleur sinking

Kapitán Noble doufal, že se mu podaří z nesourodé posádky vytvořit fungující kolektiv během dlouhé cesty Atlantikem k mysu Dobré naděje. Stačilo se dostat přes neklidné vody Irského moře mezi Irskem a Anglií. S trochou štěstí to bylo možné. Tayleuru ale nebylo přáno.

Až při vyšetřování katastrofy, která Tayleur postihla, se ukázalo kolik nesnází s sebou nesla volba oceli jako stavebního materiálu. První kostkou ve skládačce, která měla skončit u rozeklaných skal ostrova Lambay, byly kompasy. Ty působením ocelového trupu přestaly správně fungovat. Důstojníci se domnívali, že se loď plaví jižním směrem Irským mořem. Namísto toho příď Tayleuru mířila přímo na západ -. k irskému pobřeží! Proč se nikdo neobtěžoval kontrolovat polohu lodě podle hvězd není známo, ale svou roli zde s velkou pravděpodobností hrála přílišná důvěra v kvalitu moderních navigačních pomůcek a také nedbalost. Navíc měl kapitán Noble dost práce s posádkou. Mezi zkušenými námořníky a jejich narychlo sehnanými amatérskými kolegy docházelo už po několika hodinách na moři ke sporům. Profesionálové museli nejen pracovat za své nezkušené kolegy, ale také napravovat jejich pochybení.

Druhý den plavby, 21. ledna 1854, se do té doby klidné moře začalo vzdouvat, vál ostrý vítr. Hnal rychlý Tayleur přímo k irskému pobřeží – lidé na palubě se ale i nadále domnívali, že se klipr žene na jih směrem k volnému oceánu. Proto se smířili i s kymácením lodi, které zejména u nezkušených námořníků vyvolávalo první mučivé návaly mořské nemoci.

Krátce poté co lodní zvon svými údery ohlásil poledne se na rozbouřenou mořskou hladinu začala snášet mlha. Příď Tayleuru se zvedala vysoko z vody a vzápětí na to se s lomozem řítila do prohlubně mezi vlnami. Kapitán Noble se křečovitě přidržoval pažení velitelského můstku a snažil se unavenýma očima proniknout hustý mlžný závoj nasycený dešťovou vodou a mořskou tříští. Noble i muži jeho posádky měli vlasy i vousy plné usazených krystalků soli.

Ačkoliv bylo teprve odpoledne, na Irské moře se snesla temnota. Do hřmění dunících hromů náhle zasáhl další zvuk, zvuk, při kterém Johnu Nobleovi přeběhl mráz po zádech.

Uslyšel nezaměnitelný zvuk příboje. Někde před přídí zběsile se ženoucího Tayleuru bylo pobřeží, o které se s rachotem připomínajícím dělostřelecké salvy rozbíjely vlny.

Nejspíš ani teď ještě nikomu na palubě kliperu nedošlo, že se stali obětí osudového přecenění kompasů. Ale i kdyby si toho kapitán Noble vědom byl, nebyl by mohl cokoliv udělat. Ke cti mladého a nadějného důstojníka je třeba říct, že na pokraji katastrofy dělal to nejlepší co mohl.

Pokusil se změnit kurz tak, aby překážku obeplul. Rychle si uvědomil, že se jeho loď blíží k ostrovu a ten nemohl být v této části Irského moře nijak rozlehlý – alespoň pokud se nejednalo o samo Irsko.

Ke zděšení kapitána i důstojníků loď na ostrý obrat kormidla téměř nereagovala. Jeho plocha byla vzhledem k velikosti Tyleuru příliš malá – další lidské pochybení. Klipr je těžce stáčel, zatímco ho vlny hnaly stále blíž ke smrtícímu pobřeží. Plachty nebylo možné skasat. Úvazná lana i ráhnoví se smotávala dohromady a vyvlékala z úponů. Dělníci v loděnici odbyli svou práci a jejich chybu teď na Tayleuru neměl kdo napravit.

Tayleur na skály narazil plnou silou bokem. Náraz byl velmi prudký. Ocelové pláty povolily. Ostré útesy obklopující ostrov Lambay je rozpáraly jako plechovku sardinek. Kliper sebou několikrát trhnul. Potom zůstal stát nakloněný bokem k pobřeží. Přes palubu, která se zaplnila vyděšenými cestujícími, se valily vlny. Pasažéři padali jeden přes druhého.

Kapitán Noble shromáždil tu část posádky, která byla zkušenější a zahájil záchranné práce. Nejprve se pokusili spustit čluny. První z nich se rozbil o bok lodi, pak teprve posádku napadlo přemístit se na závětrnou stranu potápějící se lodě. Podařilo se spustit pouhopouhé dva záchranné čluny. Oba dva se ve vlnobití převrátily a jejich posádka zahynula.

Konečně někdo na palubě Tayleuru dostal spásný nápad. Muži se chopili pil a seker a vrhli se k hlavnímu stěžni. Za pár minut se skoro padesát metrů vysoký obr se sténáním skácel přes bok lodě a zapřel se o nedaleký břeh. Lidé po něm začali ručkovat, ale šlo o výkon hodný cirkusového akrobata. V zuřících živlech se promáčení a oslepení trosečníci stávali snadnou obětí vln.

Lidé, kteří nosili v naprosté většině celý svůj majetek na sobě, se topili v promáčených šatech pouhých několik metrů od spásné souše.

Tayleur se mezitím těžce naklonil a se zaplaveným dnem dosedl na písčité dno. Kapitán John Noble loď opustil až v poslední chvíli a byl zachráněn cestujícími.

Když se ráno moře utišilo a mlha se zvedla, skýtal břeh ostrova Lambay skličující podívanou. Z moře trčely vrcholky stěžňů ztroskotaného Tayleuru, všude okolo na hladině plavaly dřevěné trosky, kusy obložení, nábytku a soudků s potravinami… a mrtvoly cestujících.

Vyšetřování, které vedla jak Admiralita, tak také civilní soud a komise v liverpoolské loděnici, očistilo jméno kapitána Noblea. Za daných okolností nemohl udělat o nic víc než kolik udělal. Pochybení v konstrukci Tayleuru, nefunkční kompasy ani trestuhodná nedbalost dělníků v loděnici komisím nestála za pozornost. Ztráta Tayleuru byla připsána na vrub neočekávatelným rozmarům mořského živlu. Jediným viníkem tragédie přitom byli lidé, jen a pouze lidé.

Účet, který moře vystavilo 21. ledna 1854 u ostrova Lambay, byl děsivý. V těsné blízkosti pobřeží zahynulo asi 380 lidí z 581. Na palubě se nacházelo 112 žen. Přežily jen tři…

Na další poštovní lodi Jeho Veličenstva, na Titaniku, se rozkaz „ženy a děti první“ dodržel o mnoho důsledněji. Jinak jsou ale příběhy Titaniku a Tayleuru důkazem toho, že se historie opakuje. A že lidé, kteří se z ní nepoučí, ji musí prožívat znovu a znovu – a také ji znovu a znovu prožívají.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s