Cimbria: Ztroskotání pruské lodi s Indiány na palubě

Konec devatenáctého století se na všech mořích nesl v duchu nástupu nových námořních velmocí. Jednou z nich bylo Německo. Císařství, která zrodilo v plamenech a krvi válek proti Rakousku, Dánsku a Francii, začalo už na konci šedesátých let století páry budovat jak civilní tak také vojenské loďstvo. Ctižádostivá politika panovnického domu Hohenzollernů prováděná kancléřem Ottou von Bismarckem vyžadovala dosažení dominance na zemi i na moři. Zatímco na zemi si Němci vystačili sami, na moři potřebovali zahraniční pomoc. Jedním z prvních plodů spolupráce s tradiční námořní velmoci Velkou Británií byla osobní loď Cimbria. Nesla jméno, které historicky náleží části Jutského poloostrova, místa, kde se ve válce s Dánskem rozhodovalo o velmocenském postavení hohenzollernské říše a vzniku Německa jako sjednoceného státního útvaru.

Pýcha Pruska

Cimbrii postavila zkušená loděnice Caird & Company ve skotském Greenocku. Z jejích skluzů už na vodu sklouzla jiná plavidla, která psala historii mořeplavby. Roku 1867 tuto řadu rozšířila také Cimbria. Plavidlo vzniklo na zakázku rejdařství Hamburg – Amerika Linien a jeho připlutí vyvolalo ve starém hansovním městě Hamburku vlnu poněkud nacionalisticky zabarveného nadšení.

Cimbria byla krásná loď. Konstrukčně vycházela z tehdy nejmodernějšího druhu válečné lodě, obrněné fregaty. Byla téměř 140 metrů dlouhá, štíhlá, s poměrem délky k šířce 10 ku jedné podobným proporcím nejrychlejších plachetních lodí té doby, kliperů. Cimbria nesla dvojici stěžňů s plným oplachtěním, hlavní pohonnou jednotkou ale byl parní stroj pohánějící mohutný lodní šroub. Cimbria dosahovala rychlosti dvanáct uzlů – to bylo v roce 1867 velmi slušné. Loď poskytovala dostatek pohodlí téměř sedmi stům cestujícím, z nich pět set cestovalo z Německa do Ameriky ve třetí třídě. Ačkoliv se Cimbria nemohla co do pohodlí a luxusu ani zdaleka rovnat plovoucím palácům, jejichž doba nastala na přelomu devatenáctého a dvacátého století, ve srovnání s většinou tehdejších lodí nabízela nadprůměr. V době kdy Cimbria vyplouvala na panenskou plavbu z Hamburku do amerického přístavu New York nebylo nic divného na tom, že se v prostorách určených pro třetí třídu na zpáteční cestě přepravoval dobytek.

Cimbriacolor

Nedělní vydání vlivného deníku New York Times věnovalo připlutí Cimbrie do Ameriky dokonce článek na první stránce:

Do newyorského přístavu připlula loď Cimbria, jedna z prvních lodí, které brázdí moře a vlny oceánů pod novou německou vlajkou. Loď postavili vážení bratří Cairdové v Greenocku ve Skotsku za použití toho nejlepšího a nejmodernějšího co dnešní doba nabízí. Soudíme, že se všechny velmoci musí z Cimbirie a také z její sesterské lodi Hammonia, která se ještě staví, vyvodit zásadní ponaučení. Jinak ztratí krok s nejnovějším vývojem lodní techniky. Cimbria totiž svými tvary, zjevnou pevností konstrukce i nautickými vlastnostmi představuje nový typ lodě. V případě nutnosti bychom si ji dokázali dobře představit jak ze svých děl vede zdrcující palbu a bystře se prodírá mezi záplavami vodní tříště. Mluvme ale o příjemnějších věcech: loď je konstruována s ohledem na co největší pohodlí všech na palubě. Podle souhlasných svědectví prvních pasažérů se ve vlnách jen málo naklání. Uspořádání strojů je takové, že je tu jen nepatrný přenos vibrací od pohonného ústrojí. Největší pozornost vzbuzuje hlavní salón, který je prosklený a výtečně osvětlený. Zárukou bezpečnosti plaveb je také osoba kapitána. Stal se jím už dobře známý pan Trautmann, který dříve velel na lodi Allemania, považované za jednu z nejrychlejších lodí Atlantiku.

Kapitán Trautmann zřejmě výtečně chápal důležitost dobrých vztahů s tiskem a už 2. května 1867 pozval na palubu Cimbrie jeho zástupce. Rozplývali se nadšením. Shodně považovali Cimbrii za jednu z nejkrásnějších a současně také nejmodernějších lodí světa. Hodně se toho napsalo také o tehdejší žhavé novince – vodotěsných dveřích.

Cimbria byla jedním z prvních civilních plavidel, jejichž vnitřní prostory dělily uzavíratelné dveře na samostatná oddělení. Nový systém měl zabránit rychlému zaplavení lodě v případě neštěstí. Snad právě dalekosáhlá chvála, která se na tuto vymoženost v tisku snesla, později přispěla k neštěstí, které Cimbrii postihlo. Chvála se snášela také na kapitána Trautmanna. Zatímco ještě před rokem se pod vlivem zdrcujícího pruského vítězství nad Rakouskem o Němcích psalo jako o nemilosrdných a nelidských bezcitných zabijáckých strojí bez trochy šarmu, teď se všechno změnilo. Podle New York Times se Trautmann choval jako dokonalý lev salónů, současně autoritativní i laskavý. Navíc se ukázal být velmi dobrým společníkem. Jeden z reportérů také vyzvedl, že „kapitán Trautmann umí v pokeru blafovat jako kdyby se učil karty hrát v některém saloonu.“

Cimbria se stala předmětem hrdosti a pýchy celého Německa a asi tomu tak bylo zaslouženě. Novopečená námořní velmoc se ale už brzy měla přesvědčit o tom, že výsluní má i svá stinná místa. A vedle nich také tak temná zákoutí, že je do nich lépe nenahlížet…

Lednový Borkum

Německým mořeplavcům s blížícím se koncem devatenáctého století rostlo sebevědomí. Začali dokonce Severní moře a jeho přístupy, průlivy Skagerrak a Kattegat považovat za jakési mare nostrum, naše moře. Stejně jako mnohé národy v dřívějších dobách podlehli s prvními oslňujícími a omračujícími úspěchy pocitu, že se právě jim nemůže nic stát. Zdálo se, že Severní moře je vlastně jakýsi větší rybník, bezpečný a klidný.

Pravda byla jiná. Severní moře patří se svými bouřemi a hustou k mlhou, která se tu objevuje zčistajasna a zcela nečekaně k nejzáludnějším zákoutím oceánu. Němcům by bylo stačilo podívat se na jeho dno poseté vraky jak z pradávných, tak z novějších časů.

A právě tímto mořem se v polovině ledna roku 1883 plavila Cimbria. Na lodi se nacházelo 522 duší, z toho 120 námořníků. Mezi cestujícími bylo 72 žen a 87 dětí. Složení pasažérů bylo pestré: na hlavní palubě se porkávali Němci s ruskými emigranty, Francouzi, kteří pluli do přístavu Le Havre, Maďaři a také exotická skupina šestnácti indiánských bojovníků z kmene Čippewů. Vraceli se do Ameriky z turné, které podnikli po starém kontinentu.

Na můstku Cimbrie stál kapitán Hansen a doufal, že už si Cimbria svou smůlu vybrala. Při vyplouvání z hamburské rejdy totiž došlo k navigační chybě a loď uvízla na mělčině. Kapitán musel přivolat na pomoc remorkéry, které loď stáhly na hlubokou vodu a pomohly jí doplout do doku. Zde stovky dělníků celou noc v umělém osvětlení opravovaly zle pochroumané dno lodi. Pevnost konstrukce se ale osvědčila a Cimbria s téměř jednodenním zpožděním opět nabrala západní kurz. Směr – Amerika. Určitý počet pasažérů, který z lodi po kolizi vystoupil, už se na ni nevrátil. Ztratili důvěru v loď a děsilo je moře, které ve většině případů viděli poprvé.

Teď bylo 18. ledna a všechny obavy se zdály být zapomenuty. Ačkoliv panovala značná zima, počasí bylo dobré a spousta cestujících se zabalila do huňatých dek, aby mohli z hlavní paluby sledovat vzdálené ostrovy. Chtěli si prohlédnout hlavně Borkum. Ten se jim ale znenadání skryl v husté mlze. Cimbria, která do té doby plula plnou rychlostí, zpomalila nejprve na deset, později na osm uzlů. Začal se zvedat vítr. Cestující se uchýlili do hlavního salónu, který vzbuzoval tolik pozornosti. Usadili se do pohodlných křesel a kochali se pohledem na prosklenou kopuli. Mnoho z nich v životě doposud nic tak krásného a velkolepého neviděli. Jejich životy ubíhaly v nuzném prostředí průmyslových předměstí nebo na venkově kde se čas zastavil kdesi ve středověku.

cimbria

Se soumrakem rozkázal kapitán Hansen ještě více zpomalit. Protože se viditelnost snížila sotva na pár metrů, rozhoukala se siréna Cimbrie. Stroje pracovaly jen do té míry, aby Cimbria reagovala na pokyny kormidla.

Pak jeden muž posádky na pravoboku cosi zahlédl. Snad to bylo hvězda, snad něco jiného. Hansen udaným směrem zamířil dalekohled, ale neviděl nic kromě převalující se mlhy prosycené vodní tříští. Znepokojený Hansen nechal znovu rozeznít sirénu. Za pár chvil uslyšeli další zahoukání. Mlha ale zkreslovala, navíc se Cimbria pohybovala poměrně blízko pobřeží. Navíc tu byly borkumské útesy – to všechno znesnadňovalo orientaci. Několik minut panovalo ticho přerušované jen pravidelným tepáním lodního šroubu.

Pozorné oči námořníka na hlídce skutečně spatřily poziční světla lodi. Šlo o anglický parník Sultan, který se zničehonic vynořil z mlhy sotva padesát metrů od pravoboku Cimbrie. Na jakýkoliv manévr bylo pozdě. V několika sekundách se příď anglické lodě zabořila do pravoboku Cimbrie těsně před předním stěžněm. Náraz rozerval bok Cimbrie. Do lodi se bez varování začaly valit spousty ledové vody.

Sultan byl značně poškozený. V jeho přídi zela rozšklebená třímetrová trhlina připomínající otevřenou žraločí tlamu. Velitel Sultanu kapitán Cuttlin nařídil zpětný chod a jeho loď se začala vzdalovat od Cimbrie. Její jméno bylo viditelné na boku. Cuttlin se obával o bezpečí vlastní lodě, do které také vnikala voda. Věděl, že Cimbria je moderně konstruovaná loď o jejíž bezpečnosti se pěly pochvalné ódy. Dospěl k názoru, že jestli tu někdo potřebuje pomoc, je to on a o Cimbrii se dál nezajímal. Byl to mylný úsudek. Sultan se nakonec bez větších problémů dokázal dostat do přístavu.

Pro Cimbrii ale nebylo záchrany. Poškození, které způsobila příď Sultanu bylo příliš rozsáhlé. Loď se rychle naklonila na bok a bušící vlny jako kladiva dopadaly na hlavní palubu. Otřesená konstrukce proskleného hlavního sálu se zhroutila a cestující, kteří se zde shromáždili, zasypaly ostré úlomky skla.

Podle shodných svědectví těch několika lidí, kteří potopení Cimbrie přežili, se kapitán, důstojníci i posádka chovali skvěle a plnili své povinnosti nejlépe jak dokázali. Mnoho toho ale nezmohli. Ačkoliv byl velmi rychle vydán rozkaz k opuštění lodi pro ženy a děti, náklon lodě i rozbouřené moře znesnadňovalo manipulaci s čluny. Jeden z nich se utrhnul ze závěsů s pouhými čtyřmi lidmi na palubě. Na rozkaz jednoho z důstojníků do člunu sešplhalo několik námořníků. Tento člun se stal jakýmsi improvizovaným záchranným centrem. S vypětím všech sil jeho posádka plula okolo potápějící se Cimbrie a pokoušela se obrátit převrácené čluny, které síla srážky smetla do moře.

Důstojníci potápějící se lodi se marně pokoušeli obnovit kázeň. Cestující šíleli hrůzou. Docházelo k hrůzným scénám. Indiánští bojovníci se pokusili probít k záchranným člunům. Posádka se jim v tom pokusila zabránit, ale Indiáni vytasili tomahavky a oštěpy. Námořníci se chopili šavlí a došlo k poněkud surrealistické bitce jako vystřižené z filmu o Divokém západu. Lodní lékař pomáhal zoufalým cestujícím navlékat záchranné pásy a rozděloval mezi ně alkohol.

Asi nejdrastičtější příběh z mnoha, které se v noční temnotě a mlze dne 18. ledna 1883 odehrávaly na palubě popsal list Irish Canadian. Jeho reportér zaznamenal svědectví jednoho z mála přeživších důstojníků Cimbrie. Ten viděl mladý manželský pár, který se několikrát pokusil dostat na záchranný člun, ale nepodařilo se mu to. Když z nakloněné paluby viděli jak se jeden plně naložený člun převrátil a všichni kdo byli v něm zahynuli, uvědomili si manželé, že jsou odsouzeni k smrti. Než aby čekali, až si pro ně přijde, navzájem si otevřeli tepny…

Cimbria se potopila ani ne deset minut po srážce. Celou tu dobu se Sultan pohyboval v těsné blízkosti parníku v agónii, jeho posádka ale nepodnikla nic, čím by jeho posádce přispěla ku pomoci. Když poziční světla Cimbrie zmizela, dospěl kapitán Cuttlin k názoru, že loď odplula.

O katastrofě se svět začal dozvídat až 20. ledna, když anglický bark Thetis vylovil dva záchranné čluny s šestnácti trosečníky. Dalších jednadvacet lidí dokázalo doplout do přístavu Bremerhaven. Několik posledních přeživších se dostalo na palubu lodi Diamant. Účet srážky Cimbrie se Sultanem byl příšerný: z 522 lidí na palubě přežilo 74, zahynulo 448 lidí. Až na dvě zahynuly všechny ženy, mezi nimi i stevardka Baurinnová, jejíž statečnost a obětavost popsaná lodním lékařem všechny dojala.

Tisk i odborná veřejnost obvinila kapitána Sultanu Cuttlina ze zločinného sobectví, kvůli kterému dosáhl počet obětí na Cimbrii zbytečně vysokého počtu. Vláda Velké Británie se zachovala se vší možnou arogancí velmoci. Admiralitní komise v plném rozsahu přijala Cuttlinovu verzi událostí a ocenila starost, kterou měl o svou poškozenou loď. Naopak posádku potopené Cimbrie obvinila z toho, že nevyslala záchranné čluny, které by zjistily zda Sultan nepotřebuje pomoc.

Skutečnost je taková, že kapitán Cuttlin porušil jedno z nejzákladnějších pravidel mořeplavby a odepřel pomoc lidem v nouzi. Navíc šlo o lidi, kteří se do této situace dostali jeho přispěním. Hořkost z chování kapitána Cuttlina i britské vlády dlouho nevyprchala. Ještě během První světové války platili námořníci lodí potápěných německými ponorkami za jeho bezohledné sobectví.

Když například ponorka U86 potopila anglickou nemocniční loď Llandovery Castle, nařídil velitel U-bootu Patzig po trosečnících pálit z palubního děla a ručních zbraních. Šlo o neospravedlnitelný masakr (který ovšem ani zdaleka nebyl jen německou záležitostí!). Patzig před soudem, který vyšetřoval jeho chování uvedl: „Vzpomněl jsem si na Cimbrii.“

FAKTA

Loď: Cimbria

Kdy: 18. ledna 1883

Kde: U Borkumu, Severní moře, 55 stupňů 35 minut severní šířky, 6 stupňů 40 minut východní délky

Počet obětí: 448

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s