Hans Hedtoft, loď, která se srazila s ledovcem a zmizela

Před pětapadesáti lety se v leových vodách severního Atlantiku odehrála repríza tragédie nešťastného Titaniku. Na své panenské plavbě se tu po srážce s plujícím ledovcem potopila dánská loď Hans Hedtoft. Na rozdíl od Titaniku ale nezůstal naživu nikdo, kdo by mohl vyprávět o tom co se dne 30. ledna 1959 u mysu Farewell odehrálo.

Ve srovnání s obrovitým Titanikem byl Hans Hedtoft vlastně trpaslík. Loď, postavená v loděnici ve Frederikshavnu, byla 83 metrů dlouhá a 14 metrů široká, ponor činil 6,3 metru. Její provozovatel, rejdařství Royal Greenland Trading Company, s ní počítalo především jako s obchodní lodí schopnou dopravovat rozličný náklad na svízelné trase mezi Dánskem a Grónskem.

Nepotopitelný Hedtoft

Tomu odpovídala také bytelná konstrukce Hanse Hedtofta. Ta ji měla zajistit bezpečí a ochranu ve vodách zamořených ledovci a bičovaných prudkými bouřemi. Výčet opatření, ke kterým dánští konstruktéři sáhli, napovídal, že dne 13. srpna 1958 byla na vodu spuštěna skutečně bezpečná loď. Po celé délce byla vybavena dvojitým dnem. Odolnost proti ledu ještě zvyšovalo pancéřování, které nesla jak příď, tak také záď nejmodernější lodi dánského loďstva.

Jediným nespokojeným mužem byl překvapivě ředitel rejdařství Royal Greenland Trading Company Knud Lauritzen. Tento sporý muž s ostře řezanou tváří strávil na moři většinu života a lodím rozuměl „daleko lépe než lidem,“ jak poznamenal autor jeho pozdějšího novinového nekrologu. Lauritzen ostře kritizoval především fakt, že při stavbě Hanse Hedtofta bylo namísto svařování použito překonané nýtování. Podle zkušeného námořníka Lauritzena byl trup lodě při použití nýtů méně strukturálně pevný. Pokud by se Hans Hedtoft dostal do situace, kdy by jeho trup byl vystaven dynamickému tlaku, nýty by nemusely vydržet a uvolnit se, argumentoval Lauritzen.

Mimochodem: právě vystavení dynamickému tlaku byl při spektakulární srážce s ledovcem vystaven trup Titaniku – také nýtovaný. Zkázu transatlantiku nezpůsobila nějaká souvislá trhlina, ale rozpínající se pás vypadaných nýtů a rozestoupivších se ocelových plátů. A že tlak na trup lodě, která se střetne s ledovcem, je obrovský, dokázali i matematici z amerického Hydrografického úřadu. Podle jejich výpočtů se při nárazu Titaniku na relativně malou ledovou horu uvolnilo tolik energie, aby bylo v jediné sekundě nadzvednuto čtrnáct pomníků stejných jako 81 120 tun vážící Národní monument ve Washingtonu. Tento výpočet, který ve své monografii o Titaniku citoval Miloš Hubáček, nám pomůže pochopit katastrofu, která potkala dánskou loď.

V prvních dnech roku 1959 ale zůstávala vzpomínka na Titanic a varovná skepse Knuda Lauritzena ve stínu všeobecného nadšení ze skvělé lodi. Zazněly hlasy o tom, že Hans Hedtoft je nejbezpečnější lodí na světě. Má sedm vodotěsných oddělení… poslanec dánského parlamentu Augo Lynge se nechal slyšet, že Hans Hedtoft je nepotopitelný.

Poslední lednový den se ukázalo, že každá loď je potopitelná a že mořská božstva žárlivě trestají každého kdo je urazí. Augo Lynge byl jedním z utonulých na údajně nepotopitelné lodi Hans Hedtoft.

U mysu „Sbohem“

Dne 7. ledna 1959 vyplul Hans Hedtoft z kodaňského přístavu, proplul úžinami Kattegatem a Skagerrakem do Severního moře a okolo Orknejí se vydal směrem ke Grónsku. Čtyřicetičlenná posádka i pětapadesát cestujících se na lodi cítilo velmi dobře. Hans Hedtoft si výtečně poradil s atlantickými bouřemi a do grónského přístavu Julianehaab doplul v rekordním čase. Bylo 29. ledna 1959, když loď tento přístav opustila a vydala se na zpáteční plavbu s nákladem mražených ryb. Nikdo živý už nikdy nespatřil ani loď Hans Hedtoft ani kohokoliv z 95 mužů na její palubě.

Dne 30. ledna 1959 v 13 hodin 56 minut místního času se éterem rozlehlo poplašné SOS. Následovalo kódové označení Hanse Hedtofta, písmena OXKA, a udání polohy asi 35 mil od mysu Farewell – Sbohem. Radista Hedtofta sděloval také to, že loď narazila na plovoucí led.

Na volání o pomoc reagovalo několik lodí, mezi nimi kutr americké pobřežní stráže Campbell a dva západoněmecké trawlery. Okamžitě vyrazily na místo, které udal radista Hanse Hedtofta, ale dorazit na pomoc ohrožené lodi nemohly připlout dříve než za pět hodin. Pozornost hlídek i obsluhy radarů byla po celou tuto dobu napnutá na nejvyšší úroveň. Stačil okamžik nepozornosti a vzhledem k přítomnosti plovoucího ledu mohlo dojít k další katastrofě. Nejrychleji mohly být na místě helikoptéry – ale letiště v grónském Narsarsuaqu bylo v listopadu 1958 uzavřeno.

Radiostanice Hanse Hedtofta mezitím odvysílala v 15 hodin 12 minut další urgentní depeši. Voda zaplavovala strojovnu a loď se potápěla. Stroje záchranných lodí pracovaly na plné obrátky, jejich rychlost ale nestačila. V 17 hodin 41 minut zachytil trawler Johannes Krüss poslední zprávu z Hanse Hedtofta. Jejím obsahem byly pouhopouhé tři znaky: S – O – S. Pak se vysílačka dánské lodi odmlčela.

Posádky na obou německých trawlerech i na spěchajícím Campbellu si uvědomovaly, že teď záleží na každé minutě. Počasí se už několik hodin zhoršovalo. Vítr hnal po hladině velké vlny, neutěšenou scenérii zahalovaly cáry husté mlhy. V lepším případě došlo na Hedtofovi k výpadku elektrické energie. V horším případě se už loď potopila a trosečníci se ocitli v člunech v bouřlivém moři. Když ale Campbell dorazil na udané místo katastrofy, byla hladina pustá. Hans Hedtoft zmizel beze stopy a nic na tom nezměnilo ani týden trvající pátrání, do kterého bylo zapojeno množství lodí i letadel. Až o několik měsíců později vyvrhly vlny na pobřeží Newfoundlandu potrhaný záchranný pás. To bylo všechno co zbylo z lodi Hans Hedtoft.

Záhy se objevily první otázky. Především jak se mohla tak moderně konstruovaná loď potopit po srážce s ledovcem. Jak mohlo dojít ke zkáze lodi z příčiny, kterou její konstruktéři předjímali? Odpověď neznáme a protože nedošlo k prohlídce vraku lodi, velmi pravděpodobně ji ani nikdy nebudeme znát. Můžeme se jen domýšlet jaké události se na palubě Hedtofta odehrávaly v oněch čtyřech hodinách, které uplynuly od okamžiku srážky s ledovcem do chvíle kdy se nad lodí zavřely vlny. Vyšetřování ukázalo, že na palubě Hanse Hedtofta byla bez vědomí dánského parlamentu instalována trojice protiletadlových děl. Způsobila snad katastrofu nesená munice, která po srážce s ledovcem z nějakého důvodu vybuchla? Nebo byl ledovec jen manévr, kterým chtěla posádka lodi zakrýt pravou příčinu neštěstí? Nevíme. Pětadevadesát svědků si tajemství lodi Hans Hedtoft vzalo s sebou do hrobu na dně Atlantiku. Společně s lodí se potopily také staletí staré grónské kroniky. Potopení Hedtofta zanechalo nezacelitelnou ránu nejen v rodinách utopených mužů na jeho palubě, ale také v historii největšího ostrova světa.

Katastrofa lodi Hans Hedtoft vedla alespoň k vylepšením v monitorovacím systému ledovců. 95 mužů, kteří se utopili dne 30. ledna 1959 u mysu Farewell, jsou zatím posledními lidskými oběťmi srážky lodě s ledovou horou.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s