Případ Laconia

Z temného moře se vyhoupla velitelská věž ponorky. Její kapitán s uspokojením pozoroval trosky velké lodě, kterou poslala ke dnu jeho torpéda. Slyšel zoufalé volání trosečníků o pomoc. „Vždyť křičí italsky,“ uvědomil si s hrůzou. Bylo 12. září 1942 a u afrického pobřeží se začalo rozvíjet drama, které vešlo do dějin námořní války jako Případ Laconia.

Nikoho asi ani nenapadlo jak tragickou, podivnou a zpravodajskými hrami zatemněnou úlohu tato loď jednou sehraje. Laconii postavila pro věhlasné britské rejdařství Cunard loděnice Swan, Hunter & Wigham Richardson v roce 1921 jako náhradu za stejnojmennou loď potopenou během 1. světové války německou ponorkou. Vykonala mnoho plaveb po všech světových mořích. Její kariéru poznamenala dvojice srážek s jinými plavidly, nicméně až do začátku 2. světové války na její palubě nedošlo k jedinému úmrtí. To se ale mělo změnit.

Setkání uprostřed války

Krátce po vypuknutí válečného požáru převzalo Laconii britské válečné námořnictvo, které ji vzhledem k její šetsnáctiuzlové rychlosti (30 km/h) používalo jako pomocný křižník. Do nitra lodě v loděnicích instalovali dodatečné nádrže pohonných hmot. Ty měly jednak zvýšit akční rádius lodi a také zvýšit její plovatelnost v případě zásahu torpédem. Jak se ukázalo v září roku 1942, nestačilo to.

Na palubě se objevilo šest obstarožních děl ráže 152 milimetrů doplněných dvěma protiletadlovými kanóny a Laconia se vydala do boje. Doprovázela bermudské konvoje až dokud nenajela na mělčinu. Při opravách mírové vybavení kajut pro 2 200 cestujících definitivně zmizelo. Nahradily je tvrdé vojenské palandy. Laconia měla nadále sloužit jako transportní loď schopná naložit v případě nutnosti až pět tisíc vojáků.

Na začátku září se na lodi tísnilo celkem 2732 lidí. Největší část tvořili italští váleční zajatci. Bylo jich 1793, hlídalo je 103 polských vojáků. Na lodi bylo také osmdesát civilistů. Laconia vyplula z Kapského města a směřovala do Durbanu. Kvůli přítomnosti německých ponorek v této části Atlantiku plula plnou rychlostí a neustále měnila kurz, aby ztížila míření.

Přesto se velká, zatemněná silueta Laconie krátce před desátou hodinou večer dostala do nitkového kříže zaměřovače torpéd ponorky U156.

Šlo o velkou ponorku typu IXC, postavenou loděnicí AG Weser v Brémách. Německé válečné námořnictvo, Kriegsmarine, ji převzalo roku 1941 a její velení svěřilo jednomu ze svých nejzkušenějších ponorkářů, kapitánporučíkovi Werneru Hartensteinovi. Tomuto rodákovi z Plavna (Plauen) bylo roku 1941 třiatřicet let, v námořnictvu sloužil od roku 1928. Jistou dobu byl jeho nadřízeným Lothar von Arnauld de la Periere, někdejší úspěšný velitel ponorky známý svým gentlemanským chováním. Setkání s tímto důstojníkem Hartensteina nadchlo pro službu u ponorkové zbraně a ovlivnilo i jeho osobní smýšlení. Hartenstein zůstal vždy především námořním důstojníkem, nacistická politika mu byla lhostejná a před jejími hrůzami prostě zavíral oči.

Na čtvrtou bojovou plavbu se Hartensteinova U156 vydala dne 20. srpna 1942, o sedm dní později potopila dvěma torpédy britskou obchodní loď Clan Macwhirter. A pak, 12. září, se v periskopu ponorky objevila silueta velké lodi.

Byla to Laconia, plující rychlostí kolísající mezi 14 a 16 uzly. Ponorka na hladině dosahovala sedmnáctiuzlové rychlosti, proto pro ni nebyl problém dostat se do výhodného palebného postavení. Ve 22 hodin tři minuty do trupu plovoucího vězení udeřila dvě torpéda. Vybuchla s obrovskou ničivou silou.

Kapitán Laconie Rudolph Sharp si uvědomil, že jeho loď je odsouzena k zániku. Podobnou situaci už jednou zažil, když velel jiné zrekvírované parolodi. Lancastria se pod ním potopila 17. června 1940 po leteckém útoku, přičemž zahynulo více než 1700 lidí. Nařídil odvysílat nouzový signál, ale kvůli výpadku elektrické energie se to nepodařilo. Třiadvacet minut po jedenácté hodině večerní se Laconia potopila.

Hartensteinova U156 pomalu mířila k troskám. Německý kapitán měl v úmyslu vylovit důstojníky a zjistit od nich zpravodajské informace. Ke svému překvapení se ocitl mezi stovkami křičících a zmítajících se trosečníků, kteří bojovali o život. Když zjistil, že se jedná o příslušníky spojenecké italské armády, přikročil Werner Hartenstein k bezprecedentnímu kroku. Nařídil své lodi úplné vynoření a zahájil záchrannou operaci, která v análech 2. světové války nemá obdoby.

„Obdivu a úcty hodný výkon“

Údaje o počtu zachráněných trosečníků z Laconie se liší. Ve vodě se poté co se nad transportní lodí zavřela hladina oceánu každopádně ocitlo více než 1500 lidí, zhruba tisíc jich Laconia vzala s sebou do hlubin. Byl mezi nimi i kapitán lodi Rudolph Sharp.

Trosečníci byli v hrozné situaci. Na vodu se podařilo spustit jen málo záchranných člunů. Aby je nešťastníci bojující v olejem a naftou pokryté vodě nepřevrhli, musely polské stráže sáhnout k drastickému protiopatření. Podle shodných svědectví se chopili svých nožů a sekali jimi do prosících rukou. Netrvalo dlouho a pach krve přilákal žraloky.

„Byli všude kolem nás, viděli jsme jejich fosforeskující stíny,“ vypověděl později desátník Dino Monte. „Menší kusy lidem ukously některou končetinu nebo vyrvaly kus masa z těla. Velcí žraloci se zakousli a nešťastníka odvlekli celého.“

Hartenstein se trosečníka Jima McLaughlina zeptal zda loď byla ozbrojená. Když se dozvěděl, že nikoliv, prohlásil: „V tom případě jsem neměl vůbec právo zaútočit…“

Podle válečného práva totiž ponorky směly bez výstrahy útočit jen na ozbrojené lodě. Jak ještě uvidíme, Spojenci ani Osa se na toto ustanovení neohlíželi. Werner Hartenstein však byl důstojník ze staré školy. McLaughlin ve své knize Obyčejný nepřítel o německém kapitánovi napsal, že si jeho chování v noci z 12. na 13. září zasluhuje „jediné, a totiž úctu a obdiv.“

Před půl druhou ráno dne 13. září 1942 radiostanice U156 informovala velitele německých ponorek Karla Dönitze o tom, že se ve vodě nachází okolo 1500 Italů. Dönitz na místo vyslal další dvě velké ponorky, U506 kapitánporučíka Ericha Würdemanna a U507, které velel korvetní kapitán Harro Schacht. Na místo spěchala také italská ponorka Cappelini. Francouzi vyslali křižník Gloire a avíza Anammite a Dumont d’Urville. V té době už se na palubě U156 a v člunech připoutaných k jejímu štíhlému trupu nacházelo na dvě stě lidí. Situaci komplikoval sílící vítr, který hnal po hladině vlny.

Vrchní velitel německé Kriegsmarine velkoadmirál Erich Raeder byl o událostech informován a rozhodl o tom, že se německé ponorky mají starat výhradně o italské trosečníky. Navíc jich mají vzít na palubu jen tolik, aby to neomezovalo jejich použití. Vzhledem k těsným prostorám ponorek to pro trosečníky znamenalo rozsudek smrti a Hartenstein si toho jako zkušený námořník byl plně vědom. Dönitz Raederovy nemilosrdné rozkazy o své vůli poněkud zmírnil, ale Hartenstein to stále považoval za nedostatečné.

V šest hodin ráno se radiostanice U156 znovu ozvala a v Dönitzově hlavním štábu jako by vybuchla bomba.

V otevřené řeči

„Pokud nebudu napaden, sám nenapadnu žádnou loď, která bude zachraňovat trosečníky z Laconie. Mám na palubě 193 lidí. Německá ponorka,“ oznámila U156 v šest hodin ráno dne 13. září 1942 otevřenou řečí na rádiové frekvenci používané britským námořnictvem. Následovaly údaje o poloze.

Karl Dönitz ve svém hlavním stanu se nestačil divit. Jeden z jeho nejlepších velitelů se otevřeně vzepřel svému nejvyššímu nadřízenému. Upřednostnil životy trosečníků před utajením polohy své lodě. Nemohl nicméně nic dělat. Hartensteinova zpráva byla odeslána.

Korvetní kapitán Harro Schacht se jako sluřebně nejstarší ujal velení záchranné operace. Lékaři ze tří německých a jedné italské ponorky se v rámci svých omezených možností snažili ulevit zraněným v bolestech. Jedna ze zachráněných žen, sestra Doris Hawkinsová ve svém ještě během války zveřejněném spisku popsala nejen hrůzu na potápějící se Laconii, ale také vysoko vyzvedla profesionalitu, obětavost a „slušné chování hodné opravdových gentlemanů“ posádek Capelliniho, U156, U506 a U507.

Podivný konvoj ponorek táhnoucích za sebou hejno přeplněných záchranných člunů směřoval nikým a ničím nerušen k Africe na místo setkání s francouzskými válečnými loděmi. Dne 16. září 1942 se to mělo změnit.

Z přísně tajné spojenecké základny na ostrově Ascencion ráno 16. září vystartoval těžký čtyřmotorový bombardér B-24, známý pod bojovým jménem Liberator. Za řízením seděl poručík James Harden. V poledne pod sebou ve vodě spatřil záchranný konvoj. Na velitelské věži U156 vlála velká vlajka s červeným křížem. Harden sletěl níž a Hartenstein se s ním spojil pomocí světelné signalizace, s níž mu pomáhal zachráněný důstojník anglického královského letectva. Harden zaznamenal, že ponorka přepravuje 193 lidí včetně žen a dětí z potopené Laconie a s touto informací zamířil zpátky na základnu.

Její velitel Robert Richardson ale Hardena poslal zpátky s jasným úkolem: zaútočit na ponorku a potopit ji. Později Richardson trvdil, že nevěděl nic o tom, že se jedná o záchrannou operaci chráněnou vlajkou Mezinárodního červeného kříže, ale o válečnou lest. Až o mnoho let později vyšlo najevo, že Richardson plnil rozkaz z vyšších míst. Němci neměli za žádnou cenu odhalit existenci strategické základny na Ascencionu. Ve 12 hodin 32 se tedy Hardenův liberator znovu objevil nad U156 a svrhnul hlubinné nálože. Ty ponorce nijak neublížily, ale jejich exploze zabily desítky trosečníků. Hartensteinovi nezbylo nic jiného než odvázat čluny a nařídit všem trosečníkům vystoupit z ponorky. Ačkoliv ho vážnost situace opravňovala k co nejrychlejšímu ponoření, nepřikročil k němu. Rozhodl se podstoupit riziko a dát trosečníkům šanci odplavat od ponořující se ponorky. Než U156 zmizela pod vodou, podnikl Harden tři další nálety. Po návratu na Ascencion ohlásil, že ponorku potopil. Ve skutečnosti jeho útok znamenal smrt mnoha trosečníků, zatímco U156 nepoškozená zmizela. Harden za svůj neúspěšný útok dostal vysoké vojenské vyznamenání.

Werner Hartenstein lidem ve člunech důrazně doporučil, aby zůstali na místě a vyčkali na připlutí francouzských válečných lodí, které je zachrání. Velitelé člunů se přesto rozhodli vyrazit na vlastní pěst ke vzdálenému africkému pobřeží. Jednomu z nich se to podařilo po nekonečných 27 dnech na otevřeném moři. Z osmašedesáti trosečníků v něm tou dobou žilo už jen šestnáct. Další člun, naložený 52 trosečníky, objevil po více než měsíci hlídkující britský trawler. Čtyři žijící lidé v něm připomínali přízraky s vpadlýma očima a kostrou potaženou do černa spálenou kůží.

Ostatní ponorky pokračovaly v záchranné operaci. Na U506 bylo 151 trosečníků, Schachtova U507 dokázala naložit neuvěřitelných 491 lidí včetně žen a dětí. Když se v hlavním štábu dozvěděli o útoku na U156, nařídili ponorkám nechat anglické a polské trosečníky svému osudu a starat se jen o Italy. Oba němečtí velitelé tento rozkaz odporující jejich představě o důstojnické cti ignorovali. Stejně se rozhodl kapitán Revedin z italské ponorky Cappellini.

Dne 17. září 1942 se na scéně opět objevil americký bombardér B-24 z Ascencionu. Za jeho řízením seděl opět James Harden. Provedl útok na ponorku U506, ale kapitán Erich Würdemann nařídil rychlé ponoření a podařilo se mu uniknout. Nutno poznamenat, že se jednalo o štěstí hraničící se zázrakem. V těsných útrobách U506 se kromě 42 mužů její posádky tísnilo ještě 151 trosečníků.

Dalším útokům na trojici ponorek zabránil omyl velitele amerických leteckých sil na Ascencionu Roberta Richardsona. Tento podezíravý důstojník si vyplutí francouzských válečných plavidel poslaných pro trosečníky vyložil jako předehru k vylodění na Ascencionu. Proto svoje bombardéry stáhl na základnu. Hrozící nebezpečí polevilo. Trosečníkům znovu vysvitla naděje.

Dlouhý stín Laconie

Dne 17. září 1942, několik hodin poté co odletěl Hardenův liberator, se na obzoru objevila silueta francouzského lehkého křižníku Gloire. Trosečníci byli definitivně zachránění. S ulehčením přestupovali z přeplněných palub ponorek na jistotu skýtající hladinová plavidla pod vlajkou s trikolórou. Úlevu dozajista pocítily i posádky U506, U507 a Cappelliniho.

Samotná záchranná operace ještě neskončila, francouzské lodě pátraly po trosečnících ještě několik dní, její hlavní fáze ale byla u konce. Účet potopení Laconie byl děsivý. Přes veškerou italsko – německou snahu zahynulo 1619 z 2732 lidí na její palubě. Krutou daň si smrt vyžádala především mezi italskými válečnými zajatci. Zahynulo jich na čtrnáct set.

Plukovník Baldwin jménem všech zachráněných předal kapitánu Revedinovi z Cappelliniho dokument určený nejen jemu, ale také německým kapitánům.

„My, níže podepsaní, vyjadřujeme vám i vašim posádkám hluboký dík a vyjadřujeme hluboký obdiv nad obětavostí a statečností, se kterou jste podstoupil všechna nebezpečí spojená se záchranou mužů, žen a dětí, kteří přežili potopení lodi Jeho Veličenstva Laconia,“ stojí v něm.

Většina trosečníků se dostala do severoafrických zajateckých táborů. Dlouho zde ale nepobyli. Už v listopadu 1942 je osvobodili spojenečtí vojáci, kteří se v Africe vylodili v rámci operace Torch.

Příběh Laconie se rychle stal poměrně známým na obou stranách Atlantiku. Nejsrozumitelnější odezvu našel u velitele německých ponorek Karla Dönitze. Ten vydal takzvaný Rozkaz Laconia. V jeho prvním bodu se velitelům německých ponorek výslovně zakazovalo podnikat jakákoliv opatření směřující k záchraně trosečníků z potopených lodí. Rozkaz svou mlhavou formulací, u jinak přesně formulujícího Dönitze nezvyklou, vybízel k širokému výkladu. Přinejmenším v jednom případě se německá ponorka vynořila a její posádka zahájila na trosečníky palbu z ručních zbraní. Šlo o U852, která takto naložila s trosečníky ze své oběti, jíž byl řecký parník Peleus.

Tento „případ Peleus“ v průběhu Norimberského procesu s německými válečnými zločinci Dönitzovi značně uškodil. Před oprátkou ho zachránilo jen svědectví velitele amerického Tichomořského loďstva admirála Chestera Nimitze. Ten přísežně potvrdil, že ponorky USA vedly neomezenou ponorkovou válku podle stejných pravidel jako hitlerovské Německo. Až po dlouhých letech vyšlo najevo, že se vraždění trosečníků dopouštěly i posádky ponorek Velké Británie. Případ Laconia je ojedinělým pokusem o koordinovanou záchranu trosečníků z ponorkou potopené lodě silami nepřítele. A také důkazem toho jak nesnadné je říct co je ve válce správné a spravedlivé.

JAK SKONČIL HARTENSTEIN A TI DRUZÍ

Korvetní kapitán Werner Hartenstein zahynul i s celou posádkou ponorky U156 u ostrova Barbados dne 8. března 1943 po útoku letadla. Na kontě měl dvacet potopených spojeneckých lodí s celkovou tonáží 97 504 BRT. Bylo mu 35 let. Na moři zahynul i velitel U506 Erich Würdemann. Než jeho člun potopil spojenecký letoun, padlo mu za oběť 14 lodí s nosností 69 838 BRT. Stalo se 12. června 1943 poblíž španělského Viga. Würdemannovi bylo 29 let. Ponorka U507 byla potopena s celou posádkou dne 13. ledna 1943 s celou posádkou včetně tehdy pětatřicetiletého Harro Schachta. Ponorka Cappellini po italské kapitulaci roku 1943 padla v Sebangu do rukou Japoncům a ti ji předali svým německým spojencům. Pod německou vlajkou se v dálných vodách plavila až do konce 2. světové války. Dne 16. dubna 1946 ji Spojenci záměrně potopili, když do jejího trupu předtím naložili nepoužitou chemickou munici.

KARIÉRA KAPITÁNA RICHARDSONA

Velitel leteckých sil na ostrově Ascencion Robert Richardson prožil oslnivou kariéru. Druhou světovou válku skončil v hodnosti plukovníka a velitele stíhaček v okupovaném Německu.

Po ukončení válečných operací se stal členem štábu velitele vznikajícího amerického strategického letectva. Vysoké funkce později zastával také v NATO. Významnou roli během spojeneckého leteckého mostu, který zásoboval obyvatele západního Berlína potravinami. Patřil také mezi nejvýznamnější advokáty masivního použití nosičů atomových zbraní.

Roku 1967 generál Richardson odešel do výslužby a stal se předním propagátorem vojenského využití vesmíru. Na vrcholu vlivu se ocitl v osmdesátých letech, kdy administrativa prezidenta Ronalda Reagana zahájila projekt takzvaných Hvězdných válek. Richardson zemřel roku 2011 ve věku třiadevadesáti let.

Psáno pro časopis 2. světová válka

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s