USS Zumwalt: Technologie budoucnosti v retro balení

Nejnovější torpédoborec loďstva Spojených států na první pohled připomíná válečné lodě ze starých časů. Ve skutečnosti je USS Zumwalt posledním výkřikem moderních technologií. Se všemi přednostmi i riziky, které k tomu patří. Jedněch ani druhých není málo.

Vývojovou linii, na jejímž konci je 183 metrů dlouhé a 24,6 metru široké plavidlo se standardním výtlakem 14 564 tun, lze vysledovat až do druhé poloviny sedmdesátých let minulého století. Tehdy válečné námořnictvo Spojených států amerických začalo řešit naléhavou otázku vzdálené ochrany operačních svazů letadlových lodí. Projekt úderného křižníku (Strike Cruiser, CSGN) předpokládal stavbu rozměrného plavidla navazujícího na tradici dosluhujících druhoválečných křižníků, jejichž role jak při ochraně zranitelných letadlových lodí, tak při ostřelování pozemních pozic nepřítele se jevila jako nenahraditelná. Není bez zajímavosti, že velkým advokátem stavby úderných křižníků byl tehdejší šéf námořních operací USA admirál Elmo Zumwalt (Viz Box Admirál proti rasismu), tedy muž jehož jméno nakonec nese vzdálený potomek projektu CSGN. Projektové práce na úderném křižníku se rozběhly v první polovině sedmdesátých let minulého století. Na splnění snu o velké válečné lodi s mohutnou dělostřeleckou a raketovou výzbrojí si ale američtí admirálové museli ještě skoro čtyřicet let počkat.

Než byl položen kýl

Úderných křižníků měla americká marína původně dostat dvanáct, kus po osmi stech milionech dolarů. Předpokládaná cena se ale rychle zvyšovala a to až do okamžiku kdy administrativa prezidenta Geralda Forda celý projekt zastavila. Přednost dostaly raketové křižníky třídy Ticonderoga. Myšlenka ale nezapadla. Roku 1994 spatřil světlo světa projekt SC-21. Tato „válečná loď pro 21. století“ už měla charakteristický tvar trupu s výrazně větší šířkou na čáře ponoru než na úrovni paluby. Při výtlaku okolo 16 000 tun měl SC-21 nést dvojici dalekonosných děl a 128 odpalovacích šachet pro široký výběr protilodních, protipozemních i protileteckých raket. Ani tento projekt neprošel rozpočtovým sítem. Na jeho zrušení snad měl svůj podíl i smutný osud tehdejšího velitele US Navy admirála Jeremyho Boordy. Tento muž, který to jako první dotáhl z obyčejného námořníka až k nejvyšší hodnosti, se zapletl do různých skandálů a roku 1996 svůj život ukončil výstřelem z pistole.

Od SC-21 byl už ale jen kousek k torpédoborci USS Zumwalt. Rozpočtové škrty učiněné v rámci fiskálního roku 2000 přiměly námořní konstruktéry SC-21 výrazně přepracovat. Úspory se v projektu nakonec podařilo najít. Přes mezistupeň pojmenovaný DD-21 vývoj už směřoval k vyvrcholení, jímž se stal projekt DD(X). Roku 2007 Kongres schválil stavbu válečného plavidla označeného DDG-1000. Dne 14. ledna 2008 byla stavba nového torpédoborce, navazujícího i svým kódovým označením DDG spíš na dělostřelecké torpédoborce třídy Spruance než na lodě třídy Arleigh Burke, postavené okolo zbrojního systému Aegis, svěřena společnosti General Electrics. Práce se rozběhly v loděnici Bath Iron Works ve státě Maine na východním pobřeží Spojených států.

Odbornou i laickou veřejnost zaujaly futuristické tvary plavidla, které mělo nést jméno roku 2000 zemřelého admirála Zumwalta. Strážci veřejných rozpočtů ocenili, že se cenu projektu podařilo srazit na beztak astronomických 1,4 miliardy dolarů (zhruba 27 miliard korun) za jedno plavidlo. Z původně plánovaných dvaatřiceti lodí se navíc celá třída smrskla na pouhé tři torpédoborce. Na všechny ale čekalo nejedno nemilé překvapení. Design torpédoborce USS Zumwalt se měl vbrzku ukázat jako problematický. A co hůř, cena lodě se záhy po položení kýlu začala zvyšovat rychlostí, která daňovým poplatníkům brala dech.

Cušimské memento

Třída Zumwalt má přinést do lodní architektury a do technologie námořní války kvalitativní skok, zaručující americkému námořnictvu na dlouhou dobu náskok před všemi soupeřícími loďstvy. Nejviditelnějším projevem futuristických postupů použitých při stavbě lodí projektu DD(X) jsou samotné linie designu.

Zumwalt svým vzhledem připomíná pancéřové lodě, které se utkávaly před sto a více lety v bitvách, z nichž na dnešního člověka dýchá nostalgie časů, kdy i dýmající komín znamenal dechberoucí pokrok,“ konstatoval glosátor ctihodné americké agentury Bloomberg. Pohled na USS Zumwalt dokonale omlouvá poněkud nezpravodajskou květnatost jeho popisu.

I laika už na první pohled zaujme zkosená příď nového torpédoborce. Vybíhá vpřed tak, že je loď na čáře ponoru zhruba o dva metry delší než na úrovni paluby. U drtivé většiny lodí je tomu právě naopak. Zdá se jako by byl USS Zumwalt na přídi vybavený jednou z nejstarších námořních zbraní – klounem. Tento ostrý podhladinový výběžek se objevoval už na veslicích antických Řeků a Římanů. Sloužil k prorážení trupů nepřátelských lodí. Renesance se dočkal v poslední třetině devatenáctého století. Stalo se tak v důsledku bitvy u ostrova Vis kde rakouský admirál Tegethoff klouny svých lodí dokázal porazit daleko moderněji vyzbrojené loďstvo italského admirála Persana. Dnešní na velkou dálku vedený námořní boj využití klounu jako efektivní zbraně vylučuje. Tvar trupu USS Zumwalt má torpédoborci zaručit schopnost doslova „prořezávat“ vlny na rozbouřené hladině. Nejnovější akvizice amerického námořnictva by díky tomu měla být výrazně stabilnější zbraňovou platformou než například torpédoborce třídy Arleigh Burke.

S netradičně skosenou přídí USS Zumwalt zakončenou nejmodernějším typem sonaru přímo souvisí i tvar trupu. Angličtina pro něj používá spojení „tumble home.“ Trup torpédoborce pro jednadvacáté století připomíná sud se seříznutou boční stranou. Od horní paluby se směrem k čáře ponoru výrazně rozšiřuje podobně jako u bitevních lodí, které vybojovaly velké bitvy přelomu devatenáctého a dvacátého století. Toto zaoblení trupu umožňuje lepší rozčlenění vnitřních prostor lodi na vodotěsná oddělení. Jakmile se ale útroby lodi zaplní vodou shromážděnou na jedné straně trupu, stává se loď logicky značně nestabilní. Její schopnost vyrovnávat náklon se dramaticky snižuje, což může mít nejvážnější následky.

Roku 1905 se o rizicích spojených s využitím směrem ven zaobleného trupu krutě přesvědčilo námořnictvo carského Ruska. V bitvě u Cušimy se jeho lodě střetly se silami císařského Japonska. Dvě z nejnovějších ruských bitevních lodí, Imperator Alexander III. a Borodino se dostaly do soustředěné palby japonské bitevní eskadry. Granáty prorazily otvory na čáře ponoru, jimiž do trupu ruských lodí vnikla voda. Imperator Alexander III. i Borodino záhy vybočily z bojové linie, převrátily se a potopily s celou posádkou.

Obhájci „tumble home“ říkají, že je vyloučeno, aby se USS Zumwalt dostal do další bitvy u Cušimy. Jak je ale známo ze stovek příkladů, válečná loď se nemusí dostat zrovna do cušimské bitvy, aby došlo k fatálnímu porušení vodotěsnosti jejího trupu…

Plovoucí server

Poněkud archaický tvar trupu torpédoborce USS Zumwalt by ale neměl nikoho zmást. Podrobnější pohled na architekturu moderního plavidla s minimem výběžků a hran dokazuje, že USS Zumwalt bude jen obtížně zachytitelný radarem. Využití technologie stealth šlo při projektových pracích na projektu DD(X) tak daleko, že se i dvojice dělových věží skrývá v uzavíratelných krytech. Stejně jako celá loď jsou konstruované z pasivních materiálů pohlcujících radarové záření. Velká loď se operátorům radaru jeví jako skvrnka velikosti gumového záchranného člunu.

Tato radarová skvrna je ve skutečnosti smrtícím bojovým nástrojem. Zbraně se ukrývají uvnitř lodě, nic nesmí narušit čisté linie trupu. Dlouhá přední paluba skrývá dvojici jednohlavňových 155milimetrových kanónů. Tato plně automatizovaná děla mají rychlost palby deset ran za minutu. S použitím speciálně vyvinutých nábojů LRLAP je jejich dostřel až 83 mil (154 kilometrů). Jedenáctikilogramová bojová hlavice má mít přesnost zásahu padesát metrů. Palebná síla dvojice kanónů bývá přirovnávána ke dvanácti polním dělům M198. Aby byl Zumwalt co nejstabilnější palebnou základnou, využívá sestavu balastních nádrží, po jejichž naplnění mořskou vodou se torpédoborec zanoří hlouběji do vody. Vysoce pokročilá děla jsou ale jen jedním z celkem jedenácti technologických modulů, z nichž USS Zumwalt sestává. Na jejich výrobě se podílí většina významných amerických zbrojních dodavatelů. Northrop Grumman společně s General Electric vyrábějí trupy nových lodí. Konsorcium BAE Systems dodává vertikální odpalovací rampy (VLS) ve verzi MK57, kterých USS Zumwalt nese celkem dvacet.

Rozsáhlá radarová výstroj torpédoborce USS Zumwalt vychází z aparatury instalované na letadlových lodích počínaje supermoderní USS Gerald Ford. Jejím jádrem je multifunkční radar AN/SPY-3; průběžná zpráva o dokončovacích pracích na moderním torpédoborci uvádí, že jeho rozměry mohou negativně působit na stabilitu lodi a varují před omezením funkčnosti aparatury.

USS Zumwalt má sloužit také jako počítačové centrum operačních svazů, jejichž součástí bude. Předpokládané využití lodi jako jakéhosi nervového centra loďstva si vyžádalo instalaci nejpokročilejších počítačových systémů. Ty z torpédoborce dělají svým způsobem plovoucí počítačový server. USS Zumwalt nese konkrétně zařízení PPC7A a PPC7D pracující s operačním systémem LynxOS RTOS.

Daň z pokroku

Výčet technologických úspěchů, kterých se vývojářům a inženýrům při stavbě USS Zumwalt podařilo dosáhnout, by ale neměl zastínit množství neúspěchů. Problematickou stabilitu nového torpédoborce při vniku vody do trupu jsme už zmínili. Dalším významným neúspěchem byl pokus instalovat na USS Zumwalt elektromagnetický pohonný systém PMM. Ten měl být úsporný, variabilní, tichý a především měl lodi poskytovat nevídanou schopnost rychlé změny kurzu i rychlosti. Po dlouhých měsících zkoušek a utracení desítek milionů dolarů se ale ukázalo, že technologie PMM není natolik vyspělá, aby ji bylo možné použít. Totéž platí o radaru AMDR, jehož citlivost byla pro konstruktéry velkým zklamáním. Vedle radaru AN/SPY-3 měl být použit i pokročilejší aparát AN/SPY-4 společnosti Lockheed Martin. Ani ten ale zatím nesplňuje očekávání. Kritika se snesla také na rozhodnutí uvolnit záď lodi vzletové ploše pro vrtulníky a hangáru. Dělová výzbroj se musela přesunout na příď a společně s ní i muniční sklady. Pro každé dělo ráže 155 milimetrů se původně počítalo se 750 náboji. Konstruktéři navrhli zachovat skladiště munice i na zádi, přeprava nábojů vnitřními prostorami lodě ale představuje značné riziko.

Náročnost vývoje celého projektu s sebou přinesla ještě jeden nechtěný dopad. Cena torpédoborce USS Zumwalt se během stavby zvýšila o více než jednu miliardu na celkem čtyři miliardy dolarů. Potěšující naopak může být, že se USS Zumwalt podařilo dokončit a předat námořnictvu ke zkouškám v plánovaném termínu. Poslední dobou se totiž v námořnictvech všech významnějších mocností stává nemilým zvykem zpoždění dodávek nových plavidel až o celé roky.

Někdejší významný analytik amerického ministerstva obrany Franklin „Chuck“ Spinney se stal známým poté co nesmlouvavě kritizoval nezřízené utrácení spojené s vývojem nových vojenských technologií.

Připomínám, že na počátku celého programu torpédoborce pro jednadvacáté století měla být cena za dvaatřicet torpédoborců stejná jakou nyní zaplatíme za pouhé tři lodě – devět miliard dolarů. Už teď je jasné, že i tato cena bude překročena. USS Zumwalt je i přes některé pochybnosti, které vzbuzuje, úctyhodným dílem. Je ale míra pokroku, které bylo při jeho konstrukci dosaženo taková, aby ospravedlňovala tak nehorázné plýtvání finančními prostředky,“ napsal Spinney u příležitosti spuštění torpédobrce USS Zumwalt na vodu.

USS Zumwalt byl pokřtěn dne 12. dubna 2014 a příští rok se počítá s jeho vstupem do služby. Následovat budou lodě USS Michael Monsoor a USS Lyndon B. Johnson. Jakým směrem se bude potom ubírat vývoj amerického námořnictva zatím není známo. Je ale pravděpodobné, že lodě třídy Zumwalt budou skutečně posledním vývojovým stádiem těžkých lodí s dělostřeleckou výzbrojí. Přes všechnu svou mohutnost a krásu nakonec doplatí na svou finanční nákladnost.

BOX

Admirál proti rasismu

Nejnovější torpédoborec amerického námořnictva nese jméno admirála Elmo Zumwalta (1920 – 2000), který byl v letech 1970 – 1974 velitelem amerického válečného námořnictva. To dokázal provést obtížným obdobím vrcholícího vietnamského konfliktu. Jeho největší zásluha spočívá v aktivní snaze vymýtit z námořnictva rasistické a xenofobní tendence. Byl v ní úspěšný a námořnictvo se stalo jedinou složkou amerických ozbrojených sil, která z nepopulární války vyšla s nepošramocenou pověstí. Zumwaltův syn Elmo junior sloužil ve Vietnamu. Zemřel na rakovinu kostní dřeně, kterou u něj spustilo vystavení organismu neblaze proslulému Agent Orange. Kniha, kterou admirál ve výslužbě a jeho umírající syn společně napsali, vyvolala v americké společnosti velký ohlas a vedla ke zkvalitnění péče o válečné veterány.

BOX

USS Zumwalt – Takticko-technická data

Délka: 183 metrů

Šířka: 24,6 metru

Ponor: 8,4 metru

Pohon: 2 sady turbín Rolls Royce Marine Trent 30, 2 turbogenerátory Rolls Royce RR4500 (78 MW)

Rychlost: 30 uzlů (55 km/h)

Posádka: 140 mužů

Výzbroj: 2×155, 20 čtyřnásobných vertikálních odpalovacích sil VLS MK57 s možností odpalovat střely Tomahawk, ASROC a ESSM, 2 vrtulníky SH-60 LAMPS

Elektronické vybavení: Radar AN/SPY-3, radar VSR

Literatura

Chris Chant: Válečné lodě současnosti, DEUS 2006

Chris Chant: Encyklopedia válečných lodí, Rebo 2007

Keith Faulkner: Jane’s příručka pro rozpoznávání lodí, Vašut 2003

Psáno pro časopis Válka revue

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s