Alfred von Tirpitz, největší z pruských velkoadmirálů

Muž, který stál v pozadí vzniku moderního německého válečného námořnictva a který z něj do roku 1914 vytvořil druhou nejmocnější flotu světa, zůstal širší veřejností dlouho neznámý. Až deset let po začátku 1. světové války se jeho tvář objevila na obálce amerického časopisu Time. Svět se začal dozvídat kdo je Alfred von Tirpitz.

Na obálce týdeníku Time se vždy objevovaly jen nejvýznamnější osobnosti světa. Dostat se mezi ně se považuje za skutečné vyznamenání – ať v dobrém nebo špatném. Dne 2. června 1924 se na statisíce čtenářů Timu z titulní strany dívala tvář holohlavého muže s mohutným starozákonním plnovousem a velkýma hlubokýma očima. Z rozsáhlého článku pojednávajícím o Tirpitzovi se veřejnost dozvěděla, že se tento muž, který pomáhal rozpoutat hrůzy neomezené ponorkové války, právě stal poslancem za Německou nacionální lidovou stranu DNVP. Čtyřiasedmdesátiletý bývalý velkoadmirál šel do voleb se stejným programem, který uskutečňoval vždy. Německo musí být velmocí. K tomu potřebuje kolonie a ty si musí vybojovat na Velké Británii. Proto musí disponovat mohutným válečným námořnictvem a také holandskými a nizozemskými přístavy. I na stará kolena zůstal obdivovatel Velké Británie Tirpitz jejím nejzapřisáhlejším nepřítelem. Na jedné straně nechával své dvě dcery studovat na prestižní cheltenhamské koleji a v soukromí mluvil radši anglicky než německy. Na druhé straně byl ochoten přistoupit na jakékoliv barbarství pokud povede k pádu ostrovního impéria. Alfred von Tirpitz byl vždycky rozporuplná osobnost.

Torpedo-Tirpitz“

Budoucí velkoadmirál přišel na svět dne 19. března 1849 v rodině právníka a pozdějšího soudce Rudolfa Tirpitze v pruském Kostříně (Küstrin). O svých studijních výsledcích tvrdil, že byly průměrné. Do tehdejšího pruského námořnictva vstoupil roku 1865, pouhý rok před začátkem prusko – rakouské války, která z pruského království udělala rozhodující sílu ve sjednocovacím procesu německy mluvících zemí. Válku s Francií dovedla k vítěznému konci pouze armáda. Slabé námořnictvo se muselo skrývat v baltských přístavech. Zejména pro mladší bojechtivé důstojníky jakým byl i poručík Alfred Tirpitz na palubě kasematové lodi König Wilhelm, to byla potupa, kterou si dobře zapamatovali. Další válka měla podle nich patřit námořnictvu.

Rok 1871 ale přinesl mír, který měl trvat dalších třiatřicet let. Německé válečné lodě zatím mírumilovně brázdily světová moře, mezi nimi i Titrpitzův König Wilhelm. Zavítal i do významného anglického válečného přístavu Portsmouth. Tirpitz musel připustit, že péče o námořníky i námořnictvo je ve Velké Británii na vyšší úrovni než v Německu. Patrně právě tehdy se v jeho nitru zrodila sžíravá nenávist i obdiv k tradiční mořské velmoci. Vztahy mezi novým německým císařstvím a Velkou Británií byly nicméně velmi dobré. Angličtí důstojníci předávali svým německým kolegům zkušenosti získané generacemi jejich předků. Němci se od nich učili s později dobře známým heslem: Dohnat a předehnat.

V kategorii těžkých bitevních plavidel, považovaných tou dobou za páteř loďstev, Velkou Británii hned tak dohnat nešlo. Byly tu ale nové bojové prostředky, mezi nimi torpéda a jejich nosiče – torpédové čluny. Roku 1877 se kapitánporučík Tirpitz odebral do arzenálu v jaderském Fiume, aby zde studoval Whiteheadova torpéda. Rychle se v této oblasti stal uznávanou kapacitou, byť se často dostával do názorových střetů se svými nadřízenými. Tehdejší německý státní sekretář pro námořnictvo Leo von Caprivi chtěl torpédové čluny používat pro obranu před nepřátelským (to tehdy znamenalo především francouzským) loďstvem u vlastního pobřeží. Tirpitz prosazoval ofenzivní využití nové zbraně. Předložil plán překvapivého nočního útoku na francouzský válečný přístav Cherbourg.

Tirpitz je samé torpédo,“ nechal se slyšet von Caprivi. „Pořád by útočil. Ještě že není válka.“

Jako starý muž označil Tirpitz jedenáct let strávených u torpédových člunů za „nejlepší léta svého života.“

Mladá krev

Roku 1887 doprovázely Tirpitzovy torpédové čluny loď, na které se německý následník trůnu Vilém plavil na oslavu výročí své babičky, anglické královny Viktorie. Cesty budoucího císaře a jeho velkoadmirála se poprvé osudově setkaly při přehlídce anglického válečného námořnictva, největšího na světě. Roku 1888 se Vilém nečekaně stal císařem a změnil kurz dosavadní přátelské politiky ke konfrontaci v Anglií. Politici a vojáci staré školy, mezi nimi i „Železný kancléř“ Bismarck postupně mizeli ze scény a nahrazovala je mladá krev.

Při jedné příležitosti se Vilém Druhý zeptal shromážděných vyšších námořních důstojníků jakým směrem by se měla ubírat německá námořní výstavba. Tirpitz, tou dobou náčelník štábu Baltského loďstva, doporučil stavbu bitevních lodí a konfrontaci s Velkou Británií. To bylo právě to co chtěl impulzivní císař slyšet. Tirpitz se rychle stěhoval do berlínského hlavního štábu, aby zde chystal novou koncepci německého námořnictva. V ní se poprvé objevil termín Širokomořské loďstvo – Hochseeflotte – které by bylo schopné postavit se královně moří Velké Británii.

Alfred Tirpitz se dostával do ostrých střetů se svým nadřízeným, admirálem Friedrichem Hollmannem, který se domníval, že budoucnost německé císařské maríny tkví ve stavbě křižníků s velkým akčním rádiem. Ty měly narušovat obchodní linky Velké Británie na způsob korzárské války. Frustrovaný Tirpitz požádal o přeložení a císař mu vyhověl. Roku 1895 se syn kostřínského právníka stal nejmladším admirálem císařského námořnictva a velitelem Východoasijské eskadry. Jeho nejvýznamnějším počinem v této hodnosti byla volba čínského přístavu Tsingtao za hlavní základnu německých námořních sil v dálných mořích.

Mezitím se v Berlíně udály významné změny. Admirál Hollmann v německém parlamentu Reichstagu neuspěl s návrhem rozpočtu pro námořnictvo a nabídl rezignaci. Tirpitz byl informován o tom, že bude navržen jako jeho nástupce ve fuknci šéfa Námořního úřadu, čili faktické hlavy císařského námořnictva. Kontradmirál Tirpitz do Berlína nijak nespěchal. Zvolil cestu napříč Spojenými státy, jejichž průmyslový potenciál na něj udělal obstojný dojem. Nevěřil, že by jeho nominaci Reichstag mohl schválit. Dočkal se překvapení. Dne 15. června 1897 se ve svých osmačtyřiceti letech stal státním sekretářem ministerstva námořnictví. Zůstal jím skoro dvacet let.

Politik v modré uniformě

Alfred Tirpitz naprosto neměl v plánu dopadnout jako jeho předchůdce, který musel opustit kancelář na ministerstvu poté co nedokázal přesvědčit poslance Reichstagu, aby mu schválili rozpočet. Svůj ambiciózní plán výstavby loďstva sestaveného okolo eskader bitevních lodí musel financovat s využitím alternativních zdrojů. Posloužila mu k tomu Námořní liga u jejíž kolébky stál. S odkazem na dávné námořnické tradice hansovních měst dokázal výmluvný a okouzlující padesátník v modré uniformě přimět vlivné průmyslníky a rejdaře, aby se složili na bitevní loďstvo, které bude chránit a prosazovat právo Německa na zámořský obchod. Do pokladny Ligy se začaly řinout peníze také od prostých Němců, okouzlených frázemi o novodobých Vikinzích. Mimochodem – Alfred Tirpitz dovedl velmi zdatně zacházet s médii. Pravidelně se stýkal s důležitými novináři a záhy se naučil prostřednictvím médií vytvářet na Reichstag téměř neúnosný tlak. Výsledky se dostavily. Hollmannovi Reichstag odsouhlasil na rozvoj loďstva 58 ze sedmdesáti požadovaných milionů marek a admirál se poroučel. Obratný Tirpitz se s 58 miliony ročně spokojil – ovšem přiměl zákonodárce, aby se zavázali tuto částku vyplácet po dobu sedmi let. Navíc se Reichstag vzdal možnosti své rozhodnutí až do roku 1905 snížit – případné zvýšení se ovšem nevylučovalo. To bylo vítězství na celé čáře.

Tirpitz, povýšený roku 1900 do šlechtického stavu, se s ním ale nespokojil. Ve společenském styku býval vždy dobře naladěný a trpělivý. Díky tomu vytvořil z císařského námořnictva předmět národní hrdosti o čemž svědčil i růst počtu členů Námořní ligy. Roku 1898 jich bylo 68 tisíc, o tři roky později se jejich počet zdesateronásobil a do prvních výstřelů 1. světové války přesáhl 1,1 milionů Němců. Byli mezi nimi i magnáti jako Krupp a Thyssen, pro jejichž zbrojírny a ocelárny bylo námořnictvo vítaným zákazníkem.

Námořní zákony z let 1898 až 1914 udělaly z Německa druhou největší námořní sílu na světě. Na začátku 1. světové války tvořilo jádro Hochseeflotte sedmnáct moderních bitevních lodí a pět bitevních křižníků, které v mnoha ohledech, zejména v odolnosti lodí a kvality dělostřelecké výzbroje a výstroje předčily své anglické protějšky. Horečné německé zbrojení přinutilo Velkou Británii reagovat stavbou stále většího množství plavidel. Velká Británie se cítila německým zbrojením natolik ohrožena, že opustila dosavadní politiku „skvělé izolace“ a začala hledat spojence. Jeviště pro Velkou válku na moři bylo připraveno.

Sláva a pád teorie rizika

Svou námořní strategii Alfred von Tirpitz označoval za teorii rizika. Spočívala v tom, že Velká Británie nebude moct jen přihlížet růstu německého námořnictva, který přímo ohrožoval její strategické a životní zájmy. Bude se muset Německu postavit a to v relativně uzavřených vodách Severního moře. Rozsáhlá minová válka a nasazení ponorek a torpédových člunů mělo podle Tirpitze smazat přesilu Albionu. Pak měla přijít rozhodující bitva bitevních lodí.

Teorie rizika v sobě ale skrývala příčinu vlastního selhání. Britové si spojenectvím s Francií a později Ruskem uvolnili ruce a mohli proti Německu nasadit většinu svých těžkých sil seskupených ve Velkém loďstvu – Grand Fleet. Když Velká válka roku 1914 vypukla, podařilo se anglickému loďstvu uzavřít Hochseeflotte v prostoru Severního moře. Němci podnikali ničivé výpady proti pobřežním anglickým městům, na rozhodující bitvu se ale čekalo až do posledního květnového dne roku 1916. Tehdy se ve Skagerraku střetlo Velké loďstvo pod velením admirála Johna Jellicoea s Hochseeflotte, kterou vedl viceadmirál Reinhard Scheer. V grandiózním střetnutí Britové ztratili víc lodí i mužů, ale byli to oni kdo nakonec ovládli bojiště. Strategická převaha tradiční námořní velmoci zvítězila nad taktickým umem a technologickou vyspělostí německého dravce.

Alfred von Tirpitz už v té době hlavou námořnictva nebyl. Z funkce odešel po osmnácti letech dne 15. května 1916. Příčinou byl spor o využití ponorek. Bystře uvažující Tirpitz si mezi prvními uvědomil, že jeho teorie selhává. Stal se jedním z nejhlasitějších obhájců vyhlášení neomezené ponorkové války, která by mohla přetnout životně důležité zásobovací trasy. Velkoadmirál chtěl obdivovaného nepřítele vyhladovět. Císař Vilém s takovou brutalitou nesouhlasil – cesty dvou ambiciózních mužů se po skoro třiceti letech rozešly.

Alfred von Tirpitz se stáhl do ústraní, ale aktivity se nevzdal. Patřil mezi „jestřáby,“ kteří požadovali totální válku vedenou bez jakéhokoliv ohledu na právní i morální normy. V Rusku chtěl vést vyhlazovací válku dávno předtím než se v hlavě Adolfa Hitlera zrodily plány operace Barbarossa. Extremisté, kteří plánovali sesazení císaře a jeho nahrazení vojenskou vládou, Tirpitze vedle generálů Hindenburga a Ludendorfa viděli jako jednoho z „triumvirů.“

Nic z těchto plánů se ale neuskutečnilo. Alfred von Tirpitz mohl pocítit zadostiučinění, když Německo roku 1917 vyhlásilo neomezenou ponorkovou válku, kterou mezi prvními žádal. Byla to už ale labutí píseň. Těžké lodě Hochseeflotte se už s Grand Fleet nikdy nestřetly. Zbytek války strávily na kotvách v přístavech ve stejně ponižujícím postavení jaké Tirpitz zažil během prusko – francouzské války jako mladý důstojník. Těžkou ranou pro něj byla vzpoura levicově orientovaných námořníků, která v listopadu 1918 urychlila rozklad německého císařství a jeho bezpodmínečnou kapitulaci. Dne 21. června 1919 se velkolepé německé loďstvo samo potopilo v zátoce Scapa Flow na Orknejských ostrovech, aby se vyhnulo předání svých jednotek vítězům.

Německo už nikdy nemělo mít velké námořnictvo.

Epilog

Roku 1924 se Alfred von Tirpitz stal poslancem nového, republikánského Reichstagu. Nepřestal opakovat výzvy k boji o životní prostor. Dál miloval i nenáviděl Velkou Británii. Pro mnoho lidí byl jen připomínkou časů, které se už nikdy nemohou opakovat. Zemřel dne 6. března 1930, třináct dní před jednaosmdesátými narozeninami. Šest let po jeho smrti začala ve vojenské loděnici ve Wilhelmshavenu stavba bitevní lodi, která dostala jeho jméno. Z jejího stěžně vlála zástava s hákovým křížem. Válečné loďstvo hitlerovského Německa se znovu postavilo Velké Británii – a bylo poraženo, rozbito a zničeno. Jeho velitele vítězné mocnosti soudily a odsoudily jako válečné zločince.

Dnešní Německo je britským spojencem. Jeho loďstvo je všeobecně považováno za rovnocenné loďstvu Velké Británie. Jestliže tomu tak skutečně je, pak se velký sen Alfreda von Tirpitze nakonec splnil. Posledním rozporem spojeným s osobou tohoto velkoadmirála může být fakt, že tato rovnováha nevznikla díky válce, ale válce navzdory.

Psáno pro časopis Válka Revue

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s