Černá kavalerie: Zabijácké jízdní jednotky SS

Obraz útočících jízdních jednotek si podvědomě spojujeme s něčím rytířským. Historie Jízdní brigády SS  na tomto obraze zanechala nesmazatelnou skvrnu barbarství. Koneckonců jedním z jejích vysokých velitelů byl Hitlerův švagr Hermann Fegelein, podle Alberta Speera „jedna z nejhnusnějších existencí z Führerova bližšího kruhu.“

Říká se, že pokud by byl Adolf Hitler schopen mít přítele, byl by jím nejpravděpodobněji Albert Speer. Tento vysoce inteligentní architekt to dotáhl až na ministra pro vyzbrojování Třetí říše a oddaně pro Hitlera až do posledních týdnů nacistického státu vyráběl zbraně jejichž dokonalost dodnes překvapuje. Dokázal si ale udržet vnitřní odstup od hrůzu nahánějící černé armády říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera. Není důvod Speerovo hodnocení Hermanna Fegeleina, jednoho z Himmlerových nejzuřivějších zbrojnošů,  zpochybňovat. Setkával se totiž s Fegeleinem často, takřka denně. Speerovo nelichotivé hodnocení není ostatně jediné. Fegelein vzbuzoval odpor stejně jako jeho esesácká  jízdní brigáda. S rytíři měla tato jednotka společné jen koně, rytířského na ní jinak nebylo nic. Její členové mají na svědomí desítky tisíc povražděných civilistů na východní frontě. Těžko může překvapit, že Fegeleina v posledních dnech 2. světové války podle svědectví z Hitlerova berlínského bunkru jeho vlastní kumpáni z SS „zastřelili jako psa.“

Rytířské blouznění chovatele slepic
Jízdní brigáda SS se zrodila z posedlosti říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera údajnými rytířskými ctnostmi starých Teutonů posunujících hranice říše německých králů dále a dále na východ. Původní slovanští obyvatelé dobývaných území přitom hynuli po tisících. Himmler, tento zběhlý chovatel slepic a bylinkář, se považoval za převtělení římského krále Jindřicha Ptáčníka (919 – 936). Byrokratovi zvyklému rozhodovat o bytí a nebytí milionů lidských bytostí musel mladý člen SS Hermann Fegelein imponovat. Snad v něm Himmler viděl potomka Ptáčníkových rytířů.
Fegelein, narozený 30. října 1906 v bavorském Ansbachu do rodiny vysloužilého nižšího důstojníka, byl totiž vynikajícím jezdcem. Jeho cesta do koňského sedla vedla přes mnichovskou univerzitu. V akademickém prostředí vydržel jen dva semestry, potom se díky rodinným známostem stal členem jedné z posledních jízdních jednotek Reichswehru, 17. jezdeckého regimentu. Od roku 1927 byl také kadetem mnichovské policie a v tomto prostředí rychle načichl nacionálně – socialistickými myšlenkami. Roku 1930 vstoupil do NSDAP a o tři roky později se stal členem elitních oddílů SS s číslem 66680. Teď se jeho nadřízeným stal rychle se k moci deroucí šéf SS Heinrich Himmler.
Tento tělesně slabý obdivovatel síly vynikal ve schopnosti odhadnout potenciál svých podřízených a beze zbytku ho využívat. Jestliže Fegeleina dosadil do funkce velitele jízdních oddílů SS, mohlo to znamenat uznání dovedností mladého důstojníka v koňském sedle. Prozatím se také k ničemu jinému nehodil. Jízdní jednotky vyhlížely reprezentativně. Podle Himmlera se mělo jednat o elitu elit. V koňských sedlech se v černých uniformách měli promenovat jen dokonalí nadlidé.
Fegeleinovi rejtaři na Himmlera udělali nejlepší dojem, korunovaný Fegeleinovým vítězstvím v celoněmeckém národním dostihu roku 1937. Dne 25. června 1937 zřídil Himmler v Mnichově Hlavní jezdeckou školu SS a Hermann Fegelein se v hodnosti SS-Standartenführera stal jejím velitelem. Stal se dokonalým příkladem oportunisty, jakých se v každém dějinném okamžiku vynoří celý zástup. Jen v prostředí totalitního státu ale jejich kariéra může sloužit tak bezbřehému zlu jakým byly plány šéfa SS na ovládnutí Třetí říše černou armádou. Ke vzniku jezdecké brigády SS jako vojenské jednotky už chyběla už pouze příležitost.

Koňský blitzkrieg
Objevila se ve chvíli kdy Třetí říše vypověděla válku svému východnímu sousedovi. Napadení Polska představovalo především ohromující ukázku součinnosti a pohyblivosti vojenských jednotek. Asi každý kdo se alespoň trochu zajímá o dějiny minulého století zná pojem blitzkrieg – blesková válka. Méně známou skutečností je, že Wehrmacht byl ze značné části hipomobilní. Hybnou silou bleskové války nebyly střemhlavé bombardéry Junkers a čelisti tankových kleští, ale miliony koní. V drtivé většině se jednalo o součást trénu vojska. Koně tahali těžké vozy s tunami materiálu potřebného pro vedení moderní války. V patách německé branné moci ale na dobyté území proudily černé jednotky SS. Jejich úkolem byla likvidace polských elit. Himmlerovi zlověstní vyslanci vyhledávali vysokoškolské učitele, důstojníky i šlechtice a bez milosti je pobíjeli. První místo na seznamu nežádoucích osob ale náleželo Semitům. Nacisté je považovali za zvěř a jako na zvěř na ně uspořádali doslova hon.
Na samém začátku září 1939, v prvních dnech polského tažení, vyňal říšský vedoucí SS Heinrich Himmler z jednotek Totenkopf jejich jízdní složku a vytvořil z ní samostatnou brigádu. Velením jízdní brigády SS byl jmenován třiatřicetiletý Hermann Fegelein. Určení jízdní brigády bylo zdánlivě nevinné. Měla dohlížet na vnitřní pořádek a bezpečnost v dobyté části Polska, která se nyní říkalo Generální Gouvernement. V prvních dnech brigádu tvořilo asi tři tisíce mužů.
Počet esesáků pod Fegeleinovým velením je kvůli nedostačujícím pramenným zdrojům nesnadné s jistotu určit. Známe ale počet jejich obětí. Vnitřní bezpečnostní služba podle představ černého bratrstva znamenala likvidaci každého kdo mohl být nebezpečím pro nacistickou světovládu. Jízdní brigáda SS úzce spolupracovala se všemi sedmi einsatzgruppen, které v polském prostoru operovaly a prováděly vyhlazovací operace nejprve proti polské inteligenci a posléze i proti údajně méněcenným obyvatelům rozdrcené země. Pomáhal jim přitom Volksdeutscher Selbstschutz, paramilitární jednotky složené z polských Němců.
Síly pod Fegeleinovým velením se například dne 20. října 1939 podílely na masových popravách polských vlastenců v Kórniku. O třináct dní dříve esesáci z jízdní brigády v Kampiňském lese popravili 1700 osob. Do konce roku 1939 síly SS v dobytém Polsku zabily na 65 tisíc civilistů.  Jeden z vysokých armádních velitelů generálplukovník Johannes Blaskowitz zaslal do Hitlerova hlavního stanu ostré memorandum, ve kterém odmítal řádění jednotek SS v týlu. Diktátor nereagoval. Ačkoliv o tom existuje jen málo písemných důkazů, plnily einsatzgruppen a s nimi také Jízdní brigáda SS jen diktátorovu vůli. Vzepřít se bylo v totalitním státě něčím nemyslitelným. Neomluvitelné ale je, že bestialita řádění černé armády zacházela daleko za rámec beztak krutých rozkazů vyšších velitelů. Těmi byli v případě Polska a později také Sovětského svazu Himmler, Reinhard Heydrich a další z vysoce výkonných manažerů smrti Werner Best. Hermann Fegelein nehodlal zůstat pozadu.

Zabijáci z bažin a stepí
Na počátku srpna 1941 se jízdní brigáda, čítající po posílení a několika reorganizacích (viz BOX Vývoj struktury SS – Kavallerie Brigade) 3500 mužů, 2900 koní a 375 vozidel, vydala do další války. Chybělo jen málo a Fegelein se tažení černých jezdců SS do rozlehlých končin Sovětského svazu vůbec nezúčastnil.
Dne 23. dubna 1941 kontrola ukázala, že se muži náležející do svazu jízdní brigády dopouštějí rabování a kradou z transportů přepravujících cenné náklady do trezorů německé Říšské banky. Z černého rytířstva se vyklubali zloději. Podle platného polního řádu byl Fegelein zatčen a poslán do Německa. Měl stanout před soudem a čekala ho přinejmenším degradace. Šéf Hlavního říšského úřadu pro bezpečnost a hlava SD Reinhard Heydrich se zasazoval o co nejpřísnější Fegeleinův postih. Chladně a přesně uvažující Heydrich Fegeleina považoval za „bezcharakterního neschopného vandráka a zbabělce.“ Alespoň to tvrdí Heydrichův blízký spolupracovník Walter Schellenberg. Heinrich Himmler ale na svého oblíbence nedal dopustit. Fegelein se dočkal očištění a vrátil se do čela jízdní brigády.
Fegelein se mu odvděčil bezpříkladnou surovostí, se kterou splnil jeho úkol „zajistit bezpečnost a eliminovat podvratné živly, tedy především Židy, politické komisaře, partyzány a další teroristy, učitele, novináře a popy v oblasti Pripjaťských bažin.“ Jízdní brigáda úzce spolupracovala především s jednotkami pod velením německého odborníka na boj s partyzány Ericha von den Bach – Zelewskiho. Rozkaz Heinricha Himmlera záhy upřesnil činnost jízdní brigády: „Všechny Židy postřílet. Ženy a děti nahnat do bažin.“
Už 1. srpna 1941 se obětí černých jezdců stalo 800 lidí, o pět dní později jich přibyly další tři tisíce. Regiment pod velením Gustava Lombarda do poloviny září 1941 pobil okolo 11 000 Židů a více než 400 ruských vojáků. Jeho kolega Franz Magill shromáždil v Pinsku na osm tisíc „Židů a partyzánů“ ve věku od 18 do 55 let a nařídil je všechny postřílet. Stejný osud potkal i dva tisíce žen a dětí.
„Brigáda bez jakéhokoliv předchozího průzkumu, který by prozradil její přítomnost, v plném trysku vrazí do vesnice,“ popsal typickou akci jízdní brigády generál Max von Schenckendorff. „Rozčísnou ji vedví a provedou ostrý obchvat, kterým znemožní obyvatelům únik. Tím je obklíčení dokončeno. Odpovědný velitel, často v doprovodu důstojníka einsatzgruppe, provede třídění shromážděného obyvatelstva a to je potom předáno k dalšímu zacházení. Takto je bezpečnost týlu zabezpečena.“
Je na místě poznamenat, že termín „další zacházení“ znamenal v nacistické hantýrce smrt. Celkem se prostřednictvím jízdní brigády dostalo „dalšího zacházení“ nejméně třiceti tisícům lidí v Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku. Ve skutečnosti jich ale s velkou pravděpodobností bylo výrazně více. Dva z velitelů, konkrétně Gustav Lombard a SS – Standartenführer Hermann Fegelein získali jedno z vysokých vyznamenání – Rytířský kříž.

Soumrak černých bohů
Osud Jízdní brigády SS se naplnil na počátku ledna 1942 během prvního mohutného protiútoku Rudé armády. Při něm se ukázalo, že se tyto jednotky dobře hodí k pobíjení bezbranných civilistů nebo špatně vyzbrojených partyzánů. Střet s pravidelnými jednotkami nepřítele znamenal jejich konec. Mezi 7. a 9. lednem 1942 jízdní brigáda jako organizovaná síla přestala existovat. Její mužstvo se stalo základem kádru nově budované 8. jízdní divize SS „Florian Geyer.“ Ačkoliv se v jejím velení vystřídali Hermann Fegelein, Gustav Lombard a další vysoký důstojník SS Bruno Streckenbach, její další osudy již do příběhu jízdní brigády nepatří. Zbývá ale dopovědět životní příběh Hermanna Fegeleina.
Poté co byl na východní frontě dvakrát zraněn se v květnu roku 1944 stal styčným důstojníkem Heinricha Himmlera v Hitlerově hlavním štábu. Zde se Fegelein záhy dostal do nejužšího kruhu spolupracovníků rychle scházejícího diktátora. Dne 3. června 1944 se v Salcburku oženil se sestrou Hitlerovy dlouholeté milenky Evy Braunové Gretl. Svědky na svatbě byli Martin Bormann, Heinrich Himmler a Hitler sám. Ani po svatbě se Fegelein nevzdal svých mládeneckých zvyků a byl známý jako nezřízený proutník. Chování mu vyneslo přezdívku „Flegelein,“ tedy „hajzlík“ anebo pěkným obratem „fracíček.“
Když na samém sklonku Třetí říše vešlo ve známost, že Heinrich Himmler začal s vítězícími západními Spojenci vyjednávat o částečné kapitulaci, znamenalo to nejen konec důvěry Adolfa Hitlera ve „věrného Heinricha,“ ale také konec jeho protežé. Okolnosti, za kterých byl Fegelein jako zrádce zatčen, nejsou přesně známé. Je pravděpodobné, že ho dopadli v úkrytu u jedné z jeho četných milenek. Hitler by byl jeho život snad ušetřil.  Podle svědectví z bunkru pod berlínským kancléřstvím Fegelein stanul před soudem složeným z generálů Rattenhubera, Krebse a Burgdorfa. Byl zcela opilý, plakal, zvracel a nakonec před ustrnulými generály začal močit na podlahu. Ačkoliv vojenský soud vyžadoval, aby souzený byl při smyslech, další generál, Fegeleinův druh z SS Wilhelm Mohnke, Hitlerova švagra vydal popravčí četě. Její velitel na Fegeleina vyštěkl rozsudek: „Za dezerci!“ Pak krátce zaštěkaly samopaly.
Tělo Hermanna Fegeleina zůstalo ležet někde v troskách Berlína. Poslední nasazení divize Florian Geyer, která vznikla na troskách jeho Jízdní brigády SS, přežilo sotva 800 mužů. Její poslední velitel Joachim Rumohr spáchal sebevraždu, aby se vyhnul sovětskému zajetí. Konec esesáckého „rytířstva“ byl stejně neslavný jako celé jeho působení.

Psáno pro časopis 2. světová válka

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s