Eliáš kontra Heydrich: Sám proti absolutní moci

„Byl jsem pověřen úřadem zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě. Hodlám tvrdě zasáhnout proti tamnímu odboji. Proto nařídím zatknout a postavit před soud Aloise Eliáše,“ oznámil dne 25. září 1941 Reinhard Heydrich v Berlíně prezidentovi lidového soudního dvora Otto Thierackovi. Aniž o tom předseda protektorátní vlády věděl, začínala jeho poslední bitva. Nemohla skončit jinde než před popravčí četou.

Dokonce i otrlý Otto Georg Thierack (1889 – 1946) byl Heydrichovým konstatováním zaskočen. Namítl, že „není zvykem ministerského předsedu jakéhokoliv státu jen tak postavit před policejní soud.“ Osmatřicetiletý Reinhard Heydrich (1904 – 1942), mocný šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), se na své strmě stoupající cestě za absolutní mocí nehodlal nechat zastavit. Neústupně trval na svém požadavku podat žalobu na Aloise Eliáše (1890 – 1942) sám z titulu zastupujícího říšského protektora. Všechny Thierackovy námitky odbyl s poukazem na Vůdcovu plnou moc. Prezident lidového soudního dvora nakonec souhlasil s tím, že dobu potřebnou na přípravu tribunálu nad generálem Eliášem zkrátí na tři týdny.
„Stále jste nepochopil, že jméno Heydrich znamená program,“ odtušil chladně nastupující Hitlerův místodržící v Protektorátu.
Thierack se ještě pokusil protestovat. Heydrichova moc ale byla taková, že poukaz na to, že v Eliášově případu by měl mít poslední slovo Adolf Hitler prostě jen vzal na vědomí. Reinhard Heydrich se ocitl v zenitu své obrovské moci a pevně se rozhodl využít ji naplno. Čelit jí měl ministerský předseda protektorátní války, jedenapadesátiletý generál Alois Eliáš. Zvláštní shodou okolností nakonec Eliáš nakonec muže, který ho poslal před popravčí četu, přežil. Byť jen o patnáct dní.

Vlastenecky smýšlející Čech
Předseda vlády Protektorátu Čechy a Morava Alois Eliáš byl podsaditý pořízek. Životní osudy vystudovaného inženýra – zeměměřiče zásadně změnila 1. světová válka. Po intermezzu v rakousko – uherské uniformě a zajetí ji strávil v československých jednotkách na západní frontě, mimo jiné u Verdunu a na Aisně. Dalšími bojovými nasazeními rychle povyšovaného nadějného důstojníka byly boje v Těšínsku roku 1919 a později na Slovensku proti jednotkám komunistické Maďarské republiky rad. Závratná Eliášova kariéra vyvrcholila roku 1938. Ve  vládě Rudolfa Berana zastával strategicky významný post ministra dopravy a stal se také členem Nejvyšší rady obrany státu. Po obsazení zbytku Československa dne 15. března 1939 se Eliáš jako symbol vlastenectví stal nejvážnějším kandidátem na místo předsedy vlády. Podporoval ho i říšský protektor Konstantin von Neurath, který si Eliáše dobře pamatoval z dob kdy působil v Ženevě jako stálý vyslanec Československa u Společnosti národů. Eliáš po dlouhém váhání nabídku vést protektorátní vládu přijal. Vedly ho k tomu obavy z nástupu českých fašistů – a také možnost podporovat odboj. Eliáš zastával názor, že o osudu českého národa se rozhodne v zahraničí, na domácím poli je třeba sbírat síly pro pozdější národní revoluci. Mezi hlavní cíle své a své vlády určil obranu českého národa, obhajobu českých zájmů a bránění vzniku proněmeckých aktivistických skupin. Z těchto důvodů byla spolupráce s okupanty, jakkoliv byla odporná, nutností a odsouzení za zradu nutnou obětí. Sám Eliáš aktivně spolupracoval například s Obranou národa, Politickým ústředím nebo Petičním výborem Věrni zůstaneme. Tato odbojová činnost nezůstala nepovšimnuta.
Už v listopadu 1939 gestapo odhalilo odbojovou skupinu, kterou v nejbližším okolí Aloise Eliáše organizoval tiskový šéf prezídia vlády Zdeněk Schmoranz. Ten vypověděl, že zasílal do ciziny zpravodajské materiály, které předtím vždy předkládal Eliášovi. Téměř ve stejnou dobu vypověděl vedoucí úředník bývalé československé tajné služby, že předal ministerskému předsedovi pět milionů korun za zachráněných fondů bývalého ministerstva obrany. Několik dní na to se k uším gestapa dostala informace o tom, že jiný někdejší československý zpravodajec dostal od Eliáše na odbojovou činnost „značně vysokou částku.“
V únoru 1940 se pracovníkovi gestapa Schmalschlagerovi podařilo proniknout do odbojové skupiny, která podávala anglické a francouzské tajné službě přes kontakty v Budapešti tajné strategické informace. Přes tento kontakt padla vojenské rozvědce – Abwehru – do rukou „zpráva o uhelném trhu v Německu a zásobování uhlím v německo – italském prostoru.“ Uváděla natolik přesná data a možnosti sabotáže, „že mohla být sestavena pouze v nejtěsnější součinnosti s nejvyššími českými hospodářskými a politickými kruhy.“ Takové zprávy mohly vzniknout jen díky úzkým vazbám odbojových skupin k protektorátní vládě a k samotnému úřadu předsedy vlády. Na základě Schmalschlagerových informací došlo k zatčení pražského primátora Otakara Klapky. Ten při výslechu vypovídal proti Eliášovi. Maďarská policie mezitím objevila jedno z míst, kam v Budapešti docházely zprávy z Protektorátu. Maďarská vláda poskytla říšské vládě další důkazy svědčící o tom, že Alois Eliáš nejen kryje, ale osobně se přímo podílí na odbojové činnosti.
Po pádu Paříže navíc zvláštní jednotky gestapa a nejtajnější z německých tajných služeb SD padly do rukou další důkazy proti Eliášovi. Státní sekretář Karl Hermann Frank v Berlíně naléhal, aby se proti protektorátní vládě a jmenovitě proti jejímu předsedovi „nějak zasáhlo.“ Reinhard Heydrich se z pozice šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) postavil proti. Jeho záměrem bylo proniknout hlouběji do organizace protektorátního odboje. Chtěl zasáhnout rychle, tvrdě a efektivně. Pouhých sedm dní před jeho odjezdem do Protektorátu obdržel z pražské služebny gestapa hlášení, které svou důležitostí překonávalo všechna předchozí. Gestapo totiž zadrželo hraběte Bořka – Dohalského, který jako kurýr exilového prezidenta Edvarda Beneše údajně přinesl směrnice pro Eliášovu politiku vůči Němcům. Kurýr byl zatčen a při výslechu uvedl četné podrobnosti o styku mezi Eliášem a Benešem.
V tomto světle se Heydrichův plán na okamžité zatčení a soud s ministerským předsedou Aloisem Eliášem přestává jevit jako akt čiré zvůle nositele absolutní moci. A tím sedmatřicetiletý Reinhard Heydrich bezesporu byl.

Mladý bůh smrti
Reinhard Heydrich, po Hitlerovi a Himmlerovi třetí muž Třetí říše, patřil k technokratům, pro které je jediným měřítkem efektivita a dosažený úspěch bez hlubší vazby k morálním hodnotám. Kladné či záporné znaménko k jejich hodnocení dodává až historie. V sedmatřiceti letech stál těsně pod vrcholem moci – podle všeho chtěl odsunout stranou svého nadřízeného Heinricha Himmlera a není důvod pochybovat o tom, že by se mu to vzhledem k jeho výjimečným schopnostem podařilo.  Jmenování zastupujícím říšským protektorem s generální plnou mocí uvítal. Konečně se nemusel ohlížet na Himmlera, ve kterém podle něj „Německo přišlo o výtečného studijního radu“ ani na nacistické bonzy z Hitlerova okolí, které považoval za „neschopné tlusté ožraly, kteří dovedou jen papouškovat každou Hitlerovu smyšlenku.“ Čechy ani zdaleka neposuzoval podle rasových postulátů. Viděl v nich lidské zdroje, kterým chybí správné vedení a byl odhodlán vytvořit z Protektorátu spolehlivé průmyslové zázemí Třetí říše. Tomuto cíli se rozhodl podřídit všechny svoje kroky. Na jedné straně chtěl „méně strpět,“ na druhé straně „odstranit zbytečnou a tupou šikanu bývalých Sudeťáků i jejich hospodářskou kriminalitu.“
Na prvním místě byl bod „méně strpět.“ Dne 27. září 1941 přijel Heydrich do Prahy. O den později byl Alois Eliáš zatčen. Dne 29. září o jeho zatčení informoval protektorátní tisk o jeho zatčení a o obvinění z velezrady a zemězrady, 30. září do hlavního města Protektorátu přiletěl senát lidového soudu a 1. října 1941 v deset hodin dopoledne začalo v budově státní policie hlavní přelíčení. Úlohy žalobce se ujal přímý Heydrichův podřízený, vedoucí pražské státní policie dr. Geschke. Ten Eliášovi kladl za vinu, že ačkoliv věděl o Schmoranzově odbojové činnosti, o skupině bývalého primátora Klapky a dalších odbojových skupinách, jejich činnost nenahlásil. Eliáš to přiznal. Obsáhlý důkazní materiál nashromážděný důstojníky gestapa Schulzem a Bingelem mu ostatně jinou možnost ani nedával. Za pouhé čtyři hodiny byl Alois Eliáš odsouzen k trestu smrti a ztrátě čestných občanských práv. Ke všeobecnému překvapení ale poprava nebyla vykonána. Protektorátní prezident Emil Hácha Heydricha dvakrát žádal o milost pro Eliáše, Heydrich vyhýbavě sdělil, že „přítomnost odsouzeného je potřebná při některých dalších soudních řízeních, proto výkon trestu odkládám.“
Zasvěcení si povšimli Heydrichova „odkládám.“ Těžko hledat výstižnější důkaz o moci, kterou tento vysoký plavovlasý Sas s nezapomenutelnou fyziognomií disponoval. Rozhodoval se jako skutečný samovládce, který nemusí nikomu skládat účty ze svých skutků. Kdo nepochopil, byl státní tajemník Karl Hermann Frank. Ten naléhal na co nejčasnější Eliášovu popravu. Heydrich mu dal stroze pocítit svou převahu. Podle vysokého důstojníka SS a SD Waltera Schellenberga „Jeho (Heydrichova) moc byla neomezená a on ji neváhal použít proti komukoliv kdo byl překážkou jeho touhy po co nejrychlejším dosažení vytčených cílů. Nezajímaly ho malicherné argumenty právníků a stejně tak potlačil zápal sudetských nacionalistů, který mohl zničit celou pragmatickou koncepci.“
Němci, kteří si za relativně shovívavé vlády diplomata staré školy von Neuratha navykli chovat se k Čechům se směsicí pomstychtivosti a šikanování, se nestačili divit.
„Heydrich se chval jako vysoký britský důstojník v koloniích. Přesný, odměřený, ve srovnání s Henleinem nebo Frankem se jevil jako perla mezi skleněnkami,“ popsal svoje dojmy jeden z pražských Němců. A dodal ještě jeden pochmurnější postřeh. „Do Prahy přijel mladý zlý bůh smrti.“

Devět pražských měsíců
Alois Eliáš zůstával v podstatě jako rukojmí v německém vězení. Protektorátem kolovala slova, která pronesl před soudem: „Jako vlastenecky smýšlející Čech jsem nemohl připustit, aby na základě mého udání byli jiní Čechové popravováni.“
Heydrich na základě dlouho získávaných informací s neslýchanou tvrdostí kus po kusu rozbíjel celý český ilegální aparát. Jeho stanné soudy vynesly podle německého historika 404 rozsudků smrti. Z toho 169 jich nepadlo za odbojovou činnost, ale za hospodářské delikty. Mezi popravenými bylo dvakrát víc řezníků intelektuálů, víc keťasů než důstojníků. Nahromaděný hněv proti válečným zbohatlíkům vedl k celé řadě udání. Heydrichův útok na žaludky českého dělnictva byl úspěšný – slabší sociální vrstvy s Heydrichovými kroky souhlasily. Jejich souhlas podporovaly i titulky protektorátního tisku, upozorňující na to, že Heydrich neváhal posílat na smrt ani Němce, kteří se provinili hospodářskými delikty. Zastupující říšský protektor projevoval vedle nemilosrdné tvrdosti také velký politický talent, se kterým zasouval klín mezi „dobré“ a „špatné“ Čechy.
Vysoce postavených hlav padalo překvapivě málo, například někdejší primátor Otakar Klapka byl zastřelen už 4. října 1941. „Kdybychom zatkli všechny, kteří věděli o odboji, neměli bychom za chvíli s kým pracovat,“ prohlásil Heydrich. Stovky vyděšených státních zaměstnanců se staly jeho snaživě spolupracujícími rukojmími. V této situaci nezbývalo exilovým československým představitelům nic jiného než za jakoukoliv cenu zasáhnout. Ve vzduchu totiž hrozilo nebezpečí, že Reinhard Heydrich svým pověstným cukrem a bičem z Čechů udělá loajální říšské občany.
Dne 27. května 1942 spáchali na Reinharda Heydricha českoslovenští parašutisté vyslaní z Velké Británie atentát, jehož následkům osmatřicetiletý zastupující říšský protektor 4. června téhož roku podlehl. Stalo se to krátce před tím než se Heydrich stačil ujmout stejné role jakou sehrál v Protektorátu ve Francii. Spojenci Heydrichovu smrt právem cenili stejně vysoko jako vítězství v rozhodující bitvě. Heydrichova smrt rozpoutala krvavé orgie. Je málo známou skutečností, že to byl Karl Hermann Frank, který zuřícího Hitlera odvrátil od myšlenky na masovou pomstu. Namísto toho došlo (plně v intencích mrtvého Heydricha) k projevům odstupňovaného teroru, jehož symbolem se staly Lidice a Ležáky.
Naplnil se také osud desítek Heydrichových „rukojmí“. Byli mezi nimi spisovatelé, bývalí důstojníci, politici.  Naplnil se i osud Aloise Eliáše. Během svého pobytu v Pankrácké věznici měl lehčí režim – dostával lepší stravu, chodil na delší vycházky, občas ho navštěvovala manželka. Díky českému dozorci se mu dařilo prostřednictvím motáků udržovat kontakt s blízkými a spolupracovníky. Den po smrti výsadkářů v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje, 19. června 1942, byl Eliáš na přímý rozkaz Karla Hermanna Franka přiveden z denního zaměstnání již ve 12 hodin 30 minut a převezen do Kobylis. V podvečer téhož dne byl společně s dalšími 25 vězni zastřelen. V posledním gestu před popravčí četou odhodil svůj klobou. Co asi mělo toto gesto muže, který se v tísnivé situaci vždy zachoval jako dobrý vlastenec, znamenat?

Psáno pro časopis 2. světová válka

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s