Doma v Roudnici býval František Brodský vážený právník. Jako přistěhovalec a Čechoamerikán, jak se v předminulém století říkalo, klesl tak hluboko, že si černil nohy, aby nebylo poznat, že musí šlapat velkoměstské chodníky New Yorku naboso.
Příběh prvního českého velrybáře vyprávěl v roce 1876 časopis české exilové obce ve Spojených státech Amerikán. O padesát let později se objevil v Československém rybářském věstníku v podání redaktora D.H.
Boty z toulavého telete
Není zcela zřejmé, co dobře situovaného advokáta z Polabí hnalo za moře. Snad za jeho rozhodnutím stály osobní potíže, možná toužil poznat dobrodružství, nevíme a Brodský sám o tom nehovořil. Tak či tak roku 1851 opustil domovinu a za několik měsíců přistál bez peněz ve vysněné zemi.
Nejprve učiteloval ve městě Hoboken, ale patrně se mu příliš nevedlo.
„Když jsem byl v Novém Yorku, byl jsem tak chudý, že jsem chodíval po ulicích za podomním přivýdělkem bos,“ popisoval Brodský. „Tolik hrdý jsem ale zůstal, že jsem si holé nohy černíval, aby se jevilo, že jsem obutý.“
Stejně jako mnoho dalších nuzáků roudnického rodáka bída zahnala „po proudu jakékoliv řeky k moři, do něhož se všechny vlévají,“ jak napsal Hermann Melville ve svém nesmrtelném románu Bílá velryba. A stejně jako románový Ishmael došel Brodský do pověstného přístavu New Bedford, kde se nalodil na velrybářskou loď.
Ve dvou se to lépe…
Na ní se setkal s dalším Čechem, jistým Jindřichem Hlasivcem z Prahy; ten se kdesi u Kapverd stal jednou z nespočetných obětí velrybářských výprav. Ty dlouho bývaly drsným podnikem a smrt stála námořníkům bez přestání za zády. Námořníci se topili, když zraněná ryba převrhla jejich člun, umírali s rozbitým tělem, když se zřítili ze stěžňů. Příběh brigy Essex, kterou v roce 1841 potopil rozzuřený vorvaň, inspiroval Melvilla k už zmíněné Bílé velrybě – Moby Dickovi. Útok obrovského kytovce tenkrát přežil jediný muž, kterého po více než měsíci, během kterého se živil masem zemřelých druhů, našla v záchranném člunu jiná velrybářská loď.
Nevíme, jaká byla Hlasivcova smrt; skonal někdy v roce 1876 a jeho tělo pohltil Atlantický oceán.
Brodský cestu přežil a vrátil se z ní jako boháč: jeho podíl na zisku činil 600 tehdejších dolarů, v hrubém přepočtu dva a půl milionu korun.
„Přišel jsem ale do zlé společnosti, protože jsem mezi sebrankou, jaké bývají lodě velrybářské plny, načichl i já zlými zvyky,“ přiznal se první český velrybář.
Za pár týdnů „Franta,“ jak Brodskému prý na lodi a v mokrých čtvrtích přístavních měst přezdívali, zase pískal kudlu. Nezbylo mu nic jiného, než se znovu dát najmout na loď. Psal se rok 1879.
Z druhé cesty se vrátil o dva roky později a tentokrát už si počínal opatrněji a prozíravěji. Jen už se nikdy nemuset vrátit na moře k nekonečným dnům drhnutí paluby, monotónní dřině, ke krutým bouřím, během kterých se nedalo dělat nic víc než se modlit a čekat, kdy další vlna velká jako dům všechno jednou provždy ukončí.
Závěr s otazníky
V roce 1881 si František Brodský v New Yorku založil obchod a prodával dámám velrybí kostice do tehdy nezbytných krinolín.
Jeho další osudy zůstávají zahalené tajemstvím. Snad zkrachoval, když krinolíny vyšly z módy a přece jen se vrátil na moře. Možná se jeho nekonečné vlny převalují i nad jeho tlejícími ostatky. Anebo se přece jen po smrti vrátil do země, z níž vzešel.
SLOVOSLED 